Článek
Komunisté vám na konci 50. let nedovolili studovat medicínu. Má to nějakou spojitost s tím, že jste o půlstoletí později vybudovala nemocnici v Západním Himálaji?
To, že mě nenechali studovat, co jsem chtěla, ve mně samozřejmě zůstalo a čas od času se to vynořuje, přestože jsem si uplatnění našla v matematice, a dokonce se mohla, byť s obtížemi, věnovat horolezectví. Bezprostředním impulzem pro nemocnici byla ale výprava Indus-Harámoš v roce 1970, vůbec první československá expedice do pohoří Karákóram. Tehdy jsem poprvé viděla skutečně vysoké hory a pochopila, že chudí vesničané tam žijí jako za středověku a umírají na nejbanálnější choroby, které medicína dávno vyřešila.
To jste zažila před padesáti lety. Od té doby se snad mnohé změnilo, ne?
Když jsme se s Věrou Komárkovou v roce 1984 vracely z prvovýstupu na Čo Oju, navštívily jsme Hillaryho nemocnici. Ten příběh jistě znáte: Hillary vylezl na Everest a pak u jeho úpatí vybudoval nemocnici a školu. To se stalo impulzem k vzestupu Šerpů, mám na mysli kmen, ne nosiče. Ta nemocnice se mi zapsala do hlavy. A nejen mně. Japonci vybudovali pod Everestem zdravotnické zařízení v Pheriče, americká horolezkyně Cherie Bremer-Kampová postavila nemocnici pod Kančendžengou…
Životní podmínky se tedy zlepšují, nicméně v nadmořské výšce nad tři tisíce metrů je v Nepálu zdravotní služba stále výjimkou.
Vaše nemocnice stojí tisíc kilometrů od Everestu. Je to tam ještě dramatičtější?
Nejvyšším vrcholem pohoří Karákóram je K2 neboli Čhogori. V dolině pod ní vznikla malá nemocnice, což bylo ve srovnání s Nepálem v časovém odstupu více než čtyřiceti let. My jsme s Víťou Dokoupilem založili Czech Hospital v letech 2006 až 2007 v Arandu, v nejvýše položené vesnici v údolí řeky Basha – pod ledovcem Čhogo-Lungma.
Vedl vás – stejně jako Edmunda Hillaryho – vděk, nebo smutek za ty, kdo v horách zemřeli?
Nějak latentně to asi ve mně bylo, spíš jsme se s Víťou ale k tomu tak nějak připletli. Sama jsem nikdy neměla dost peněz ani na horolezecké výpravy, takže představa, že bych financovala nemocnici, byla mimo realitu. Jenže pak v roce 2005 Pákistánem otřáslo zemětřesení a já tam zrovna byla, viděla tu zkázu. A když jsem se vrátila domů, dostala jsem prostřednictvím právě Víti Dokoupila nabídku z jedné neziskovky v Liberci. Ve veřejné sbírce získali hromadu peněz pro oběti zemětřesení.
Chtěli postavit nemocnici?
Měli peníze a mlhavé plány, až mega plány, řekla bych. Potřebovali nutně člověka, který se vyzná v Západním Himálaji. Tehdy tam moc lidí od nás nejezdilo, zatímco já měla na kontě asi deset expedic a treků včetně výstupu na Gašerbrum II. Hodila jsem se jim a na nemocnici jsme se shodli. Lidi z nadace tedy ten skládací baráček koupili, naložili do dvou kontejnerů. Já a Víťa jsme je měli vyzvednout v Karáčí a odvézt do hor. Původně za námi měli lidé z neziskovky později přiletět, ale prý jim došly peníze, takže jsme v tom zůstali sami.
„Láska k horám? Jeden výlet do Tater a bylo rozhodnuto,“ říká Dina Štěrbová. Na snímku je ve výšce 7300 metrů, cestou na Čo Oju
Proč jste se rozhodli nemocnici vyvézt zrovna do vesnice Arandu?
Šílené poměry v Arandu jsem viděla už se svým manželem Otakarem, když jsme tam byli před lety na jedné z výprav. Je to hanba lidské civilizace. Jenže jak do výšky 3000 metrů chcete dostat nemocnici, když se k vesnici stoupá takřka neschůdným říčním kaňonem? Nakonec jsme ji vyvezli ve 24 džípech. Byla to nesmírně riskantní akce. Kdyby se byl rozbil třeba jediný panel, nemocnici bychom nikdy nesmontovali. Ale horolezci mají asi posunutý přístup k riziku. Není náhoda, že takové projekty v Himálaji jsou jejich dílem.
ProŽeny.cz
Pomohli vám vesničané se stavbou?
Vyčlenili pozemek, který nikomu nepatřil, prý to býval hřbitov. Dohodli jsme se, že prostor sami srovnají a vybetonují, cement jsme jim darovali. Několik jich pomáhalo i při montáži, ale oproti původnímu plánu jsme ještě museli udělat sedlovou střechu, protože spáry mezi panely při prvním dešti protekly a domeček byl plný vody. Pěkná podpásovka od výrobce! Ale i to jsme překonali a nemocnici vybavenou základními přístroji a zásobou léků, která měla stačit na půl roku, předali v roce 2007 místním. Tenkrát se v Arandu uměli podepsat asi tak tři lidé, ale člověk, kterého jsme považovali za starostu, mezi ně nepatřil. Místo podpisu otiskl svůj palec, smlouvu jsme odvezli do Liberce a tím náš úkol končil.
Kdo dostal za úkol starat se o nemocnici?
Když jsme se vrátili se smlouvou do Liberce, zjistili jsme, že nadace provozovat nemocnici trvale nehodlá, naopak už sbírá peníze na další humanitární katastrofu, snad na Haiti. Přitom nám bylo jasné, že obyvatelé Arandu si sami neporadí, takže v nemocnici brzy ustájí ovce, kozy či krávy…
Nebyl by to první projekt v Karákóramu, který by takhle dopadl. A tak jsme si s Víťou řekli, že v tom Aranďany nenecháme a budeme Czech Hospital provozovat sami. Začal příběh, který pro mě setrvale představuje adrenalinovou činnost srovnatelnou s horolezectvím.