Profesor Tomáš Kozák: Horolezectví se zprofesionalizovalo, lidi si do hor často jezdí honit ego

Co je pro vás větší dobrodružství, medicína, nebo horolezectví?

Obě oblasti mají leccos společného, obě jsou adrenalinové, jen každá trochu jinak. Horolezectví je dobrodružné ze své podstaty, ale napínavé a překvapivé chvíle zažívám i jako lékař. Lidské tělo není stroj. Některé choroby, které známe desetiletí, ne-li staletí, se najednou dokážou projevit úplně jiným způsobem. Pořád musíme být ve střehu a neudělat chybu, abychom pacientovi neublížili, abychom ho zachránili. Naplňuje mě fakt, že jsme schopni pomoct čím dál většímu množství pacientů. Například v případě Hodgkinova lymfomu, což je zhoubné onemocnění krve, dnes vyléčíme okolo devadesáti procent nemocných.

Kolik procent pacientů s Hodgkinovým lymfomem se dařilo vyléčit před řekněme dvaceti lety?

Za poslední dvě dekády se úspěšnost léčby zvedla ze čtyřiceti sedmi procent vyléčených na zmíněných devadesát. Hodgkinův lymfom se nejčastěji vyskytuje u dvou věkových kategorií. Tou první jsou mladí lidé ve věku patnáct až třicet let. Když k nám přijdou v raném stadiu onemocnění, mají téměř stoprocentní šanci na vyléčení.

Druhou kategorií jsou pacienti mezi sedmdesáti a osmdesáti lety, z nichž vyléčíme zhruba polovinu, samozřejmě v závislosti na tom, v jakém stadiu onemocnění přicházejí. Hodgkinův lymfom je potřeba léčit poměrně intenzivně, což tělo staršího člověka nemusí snést. I zmíněných padesát procent vyléčených je ovšem u onkologického onemocnění slušný výsledek.

Intenzivní léčba znamená chemoterapii a biologickou léčbu?

Ano, často obě tyto léčby kombinujeme, u časnějších stadií nemoci případně i s radioterapií. Jde nám o to, aby byl pacient nejen uzdraven, ale také aby si z léčby neodnesl zbytečné následky. Zrovna teď se tímto tématem budeme zabývat v rámci Mezinárodního sympozia Hodgkinova lymfomu, jehož jsem prezidentem. Naším cílem jsou zdraví pacienti, kteří budou moci plnohodnotně, aktivně žít - studovat, pracovat, sportovat, založit rodinu. Máme mnoho mladých žen, které se vyléčily z Hodgkinova lymfomu a porodily děti.

Přesto se dostáváte i do situací, kdy pacientům musíte sdělovat špatné zprávy. Jaké to pro vás je?

Na naší klinice a všude v Čechách toto téma prodělalo vývoj. Já byl ovlivněn tím, že jsem v časných devadesátých letech pracoval nějakou dobu v Paříži a potom rok ve Spojených státech, také ve Velké Británii nebo Irsku. Především v anglosaských zemích je přístup k pacientovi hodně přímý. Dneska už je to v Česku podobné, ale v devadesátých letech to bylo něco nového. Ještě koncem osmdesátých let jsem zažil, že se o nádorovém onemocnění nesmělo mluvit nikde jinde než na inspekčním pokoji lékařů, aby se o své diagnóze náhodou nějaký pacient nedověděl, přitom ti nemocní lidé viděli, že leží na onkologickém oddělení.

Z dnešního pohledu bizarní situace…

Ano, ale když se podíváte na starší české filmy z nemocničního prostředí, můžete si tam podobných situací všimnout. Věřím, že sdělit pacientovi jeho diagnózu napřímo je správné i proto, aby měl možnost uspořádat si své soukromé záležitosti, rozhodnout včas o svém majetku nebo firmě, kterou vlastní. Samozřejmě to pro nás lékaře nemusí být lehké. Chce to zkušenost a empatický přístup, každý pacient a každá rodina pacienta jsou individuální. Vždy vysvětlíme, o jaké onemocnění se jedná, seznámíme nemocného s jeho prognózou a statistikou úspěšnosti léčby. Upřímní jsme i v případě, že ten člověk směřuje do hospicové péče.

Stane se vám i po desítkách let praxe, že vás něco překvapí?

Může se stát, že náš původní odhad nefunguje. Pacient nereaguje na léčbu tak dobře, jak se předpokládalo, nebo nás naopak vývoj jeho onemocnění překvapí pozitivně. Stále ještě jsou v našem oboru věci, o kterých zatím mnoho nevíme, třeba mutace genů, které mohou úspěšnost léčby ovlivňovat. I díky tomu je naše práce dobrodružná a fascinující, podobně jako horolezectví.

Chystáte se do hor v dohledné době?

Bohužel ne, tělo mi začalo předkládat celoživotní účty, a tak se na žádný další velký výstup nechystám. Než jste přišla, byl jsem si zrovna vyzvednout berle, protože mě čeká operace kyčelního kloubu. Jsem rád, že jsem mohl svět velehor poznat, i když sám úplně vrcholovým horolezcem nejsem.

Stoupal jste na Mount Everest bez použití kyslíku, navíc obtížnější cestou z tibetské strany. Proč jste zvolil méně pohodlnou variantu?

Jsem v tomto romantik ze staré školy. Moc se mi nezdá současný trend, kdy se na Everest stojí fronty z nepálské strany a všichni s sebou mají kyslík. To už tam můžete rovnou vyletět helikoptérou. Když tohle vidím a vzpomenu si při tom na naše předky, kteří v padesátých a šedesátých letech zlézali osmitisícovky ve vlněných svetrech, je mi to až líto.

Horolezectví se zprofesionalizovalo, lidi si do hor často jezdí honit ego. Nechci znít jako staromilec, ale myslím, že dřív to bylo lepší. Když lezete bez kyslíku a hora vás setřese, je to fér. Jezdil jsem do hor primárně kvůli lidem a vztahům s nimi. Na Everestu jsem byl s horolezci Vláďou Noskem a Radkem Jarošem, jsme kamarádi. Když máte společný cíl a musíte stát při sobě, abyste ho dosáhli, je to stmelující. Nahoře si nemůžete nic vymýšlet, nemůžete podvádět, všechno je tam čistší. To je něco, co vám dá hodně do života, vyškolí vás to i pro práci dole.

Co se s lidským tělem ve výšce osmi tisíc metrů děje z medicínského pohledu?

Úplný bizarnosti! Pokud člověk stráví ve výšce nad zhruba pět tisíc metrů víc než tři týdny, začnou se mu množit červené krvinky. Při dlouhodobějším pobytu ve vysokých nadmořských výškách se tak může stát, že krev vlivem nadměrného počtu červených krvinek zhoustne. A když je hustá, nedělá to organismu dobře, hůř protéká citlivými tkáněmi, z nichž nejcitlivější je mozek. Výsledkem je takzvaná výšková nemoc, zatím se nepřišlo na to, jak její vznik eliminovat. Lehčí forma se nevyhne nikomu - člověk cítí únavu, bolest hlavy, ztrácí chuť k jídlu, má pocit na zvracení. Těžká forma výškové nemoci může být bohužel i smrtelná, protože vede k otoku mozku. Možnou léčbou je kyslík, respektive rychlý sestup do nižší nadmořské výšky, který ale v horách není vždy proveditelný.

Hory vám kdysi vzaly bratra. Přesto je máte pořád rád?

Hory za to nemůžou. Co jim člověk může vyčítat? Je to osud. Věřím, že všechno máme někde předem napsáno. Několik blízkých kamarádů mi v horách zahynulo, několik kamarádů a kamarádek se mi taky zabilo v autě. Život takový je. Bratr zemřel velmi pravděpodobně právě na výškovou nemoc, je to patnáct let. V horách je někdy potřeba se vzdát, obrátit se. Ale on to bohužel nevzdal. Vlastně ho zahubila jeho vůle, měl vždycky daleko větší vůli než já. Byl taky daleko lepší sportovec, reprezentant v atletice.

Zažil jste i vy situace, kdy vám šlo o život?

Jo, několikrát. Jednou jsem spadl uprostřed ledopádu, letěl jsem na laně hlavou dolů asi dvacet metrů, nedopadl jsem naštěstí na zem. Párkrát jsem taky spadl do trhliny. A když jsem se připravoval na závod Jizerské padesátky, narazil jsem na běžkách do ledové bariéry tak, že mě odvážel vrtulník, v nemocnici mi pak sešroubovali krční páteř. Svého anděla strážného jsem zaměstnal docela dost.

Která vlastnost je ve vysokých horách nejdůležitější?

Když chcete zdolat nějaký kopec ve skupině lidí, je nejpodstatnější být týmový hráč. Taky je důležité umět zachovat chladnou hlavu, nepanikařit. Třeba když padá prachová lavina, nemá smysl před ní zběsile utíkat, musíte lehnout na cepín a nechat ji přejet. Co se týká fyzické zdatnosti a odolnosti, tak jejich důležitost je relativní. Jsou lidé, jako třeba já, kteří nikdy nebyli excelentní sportovci, a přesto ve výškách dobře fungují. Někdo je vynikající lezec v Alpách, ale pak přijede do Himalájí a zhasne, jeho organismus vysokou nadmořskou výšku nesnese. O fyzičce to tedy tak úplně není, jde spíš o vrozené vlastnosti.

Do jaké míry je v horách důležitá pokora?

Samozřejmě je důležitá. Ale pozor, kde končí pokora a kde už začíná strach, který je někdy nutné překonat. Je potřeba to vyladit, nenechat se strachem ovládnout, ale ani se zbytečně nepouštět do velkých nebezpečí. Pokora je důležitá i v medicíně. Jakmile ji nemáte, můžete se zatraceně zmýlit a někomu ublížit. V horách ublížíte většinou jen sobě, v medicíně nesete zodpovědnost za pacienta.

Co dalšího člověk potřebuje, má-li být dobrým lékařem?

Neměl by ztratit touhu pořád se učit. Také by měl být zdravě ambiciózní a soutěživý, přičemž ale soutěživost nesmí přerůst v řevnivost. Možná vás překvapím, když řeknu, že důležitá je pro lékaře fyzická odolnost, protože jako lékař musíte být schopný pracovat i v noci a soustředit se, neudělat chybu. Dnes je to aktuální téma, mladí doktoři vcelku oprávněně poukazují na špatně postavený zákoník práce a příliš dlouhé služby. Já se ale přikláním k tomu, že dobrým lékařem se člověk stane díky intenzivní práci. Samozřejmě to musí být nějak vyvážené, ne jako za našich mladých let, kdy jsme přišli v pátek ráno do práce a odcházeli v pondělí odpoledne. Dorazili jsme domů a žena nás uvítala s otevřenou náručí - na, tady máš kočárek, já jsem už unavená, jdi s malým do parku.

Zrovna jsem se chtěla zeptat, jestli jste si mezi medicínou a horolezectvím dokázal najít čas na rodinu…

Moc jsem ho neměl, to je pravda. Manželka mi to trochu vyčítá, měla to se mnou těžký. Pracovala jako speciální pedagožka a logopedka, jen díky ní naše tři děti tak správně vyrostly. Ospravedlňuji se tím, že jsem je snad vychovával aspoň svým příkladem. Každopádně mi nic nevyčítají, máme hezké vztahy. Na studium medicíny se ale ani jedno z dětí nedalo, říkaly, že je to moc těžký. Třeba se jednou dá touto cestou vnuk, nedávno se mi narodil… (Zvoní telefon, profesor Kozák hovor s omluvou přijme.) To byl jeden můj pacient. Některým dávám svoje soukromé číslo na mobil, třeba když je léčím už mnoho let. Takový pacient začíná být téměř členem rodiny. Vidíte tady tu zarámovanou fotku? Ta je ze svatby pacientky.

Myslela jsem, že je to vaše dcera.

Kdepak, tu mám támhle. (Ukazuje na další fotku.) Té pacientce je dnes devětatřicet, léčil jsem ji s těžkým onemocněním, když jí bylo osmnáct. Teď se mi vdala, to člověka těší.

Loni jste vydal povídkový román, skládáte také básně. Jaké místo má ve vašem životě psaní?

Psal jsem už na gymnáziu, původně jsem váhal, jestli po maturitě studovat něco technického, nebo naopak zkusit filozofii. Nakonec jsem si vybral něco mezi tím - medicínu. Ale chuť psát a vyprávět příběhy mě neopustila. Nakonec z toho vznikla kniha vzájemně provázaných povídek pojmenovaná Nahoře už nikdo není. Podle reakcí soudím, že se snad docela povedla. Teď se mi v šuplíku za pár let naskládaly básně, tak se je chystám vydat. Rozepsal jsem taky další prózu, ale bohužel mi chybí schopnost dělat několik věcí najednou a dotahovat je do konce.

Nejste na sebe zbytečně přísný? Řekla bych, že jste toho stihnul dost.

No, jsou tam velké rezervy!

Zeptám se na poslední věc. Zmínil jste, že vás čeká operace, výměna kyčelního kloubu. S jakými pocity do nemocnice přicházíte jako pacient?

Když jste lékař, tak víte, že v medicíně nikdy není nic stoprocentní. Víte, že se to může nepovést, znáte možná úskalí, rizika a komplikace. Co se dá dělat, tělo pomalu odchází, potřebuje náhradní díly. Věřím, že se operace povede a že se ještě dostanu, když ne do velehor, tak aspoň na skály.