Cyklistka Karla Löffelmann přesedlala z kola na ruční výrobu luxusních kabelek

Rodiče nás s bratrem odmala vedli ke sportu. Sami běhali triatlony a s námi podnikali dlouhé výlety. Bratr pak studoval v Českých Budějovicích sportovní Gymnázium olympijských nadějí, závodně plaval a věnoval se podvodnímu ragby. Já hodně běhala a lyžovala. Účastnila jsem se i extrémních závodů na dvacet až třicet kilometrů a rekreačně jsem zkoušela triatlon. Kolo zvítězilo, když jsem si na lyžích utrhla koleno.

S cyklistikou jsem začala v osmnácti, když jsem od táty dostala svoje první závodní kolo. Jak jsem do toho šlápla pozdě, dávala jsem do toho maximum a mnohokrát jezdila závody na doraz. Jsem dříč, ale dokážu si to v hlavě dobře nastavit. Během cyklistické kariéry jsem si uvědomila, že mým největším úspěchem nejsou jen tituly, ale i fakt, že se díky své píli dokážu vypracovat. Vždy ale potřebuji motivaci, a tou je pro mě často samotná cesta. Kolikrát jsem dojela do cíle a byla jsem smutná, že už je konec.

Ve vrcholovém sportu se to neobejde bez zranění. Měla jsem už zlomenou klíční kost, o rozbitých kolenou a loktech ani nemluvím. Daleko horší byl v roce 2021 těžký zápal plic, při kterém mi diagnostikovali lymfom. Ten se zpočátku tvářil jako rakovina a lékaři mi řekli, že jediná cesta je chemoterapie. Nakonec jsem podstoupila operaci. Po sto hodinách na JIPce jsem se probudila a naštěstí se lymfom nepotvrdil. Čekala mě dlouhá rekonvalescence, ale naštěstí všechno dobře dopadlo.

Na cyklistických závodech jsem s sebou potřebovala jen pár osobních dokladů. Pořád mi chyběla peněženka, která by se vešla do dresu. Až jsem si před devíti lety jednu ušila. Stačilo mi k tomu šídlo za pár korun a odřezky kůže. Byla to pro mě ideální terapie, kdy jsem zaměstnala ruce. Navíc mám kůži ráda, voní mi. Vzniklo pár peněženek pro známé a kamarády a potom jsem zkusila ušít první kabelku. Motivací byla moje maminka, která má skvělý styl a já ji chtěla potěšit.

Nechtěla jsem tvoření opustit. Zaplatila jsem si zahraniční online kurz na šití kabelek a koupila knihu o konstrukcích kabelek až z Ameriky, což mi hodně pomohlo. Dnes si na kabelku nejprve udělám papírový střih a poskládám 3D model. Největším soustem zatím byla víkendová cestovní taška, kterou jsem během covidu šila snad rok a půl. V době pandemie jsem ale nabrala největší zkušenosti a rozjely se mi zakázky.

Výrobu jsem z ložnice už přesunula do hostinského pokoje, kde mám teď dílnu. Letos jsem se svými kabelkami zkusila štěstí na výstavě Czech Design Week, kde jsem mohla představit svou tvorbu veřejnosti a setkat se s dalšími designéry. Přípravy mi ale daly zabrat – seděla jsem v dílně každý den, abych za tři měsíce ušila pět kabelek. A to je na ruční výrobu hodně.

Určitě se neobejdu bez dobré kávy, kterou jsem ale začala pít až s cyklistikou. Naše cyklistické závody často končily v dobré kavárně a všichni závodníci si hlavně v Barceloně oblíbili kávu z jedné kavárny, kde měli dobrý celokovový kávovar italské značky Rocket Espresso. Vždy tam byly fronty cyklistů. No a teď máme ten přístroj samozřejmě všichni doma. Jediné, co jsem se pořádně nenaučila, ač jsem byla na kurzu, je šlehat mléko. Ale my ho doma stejně tolik nepijeme.