Článek
Kde se u vás zabydlela Magnesia Litera?
Našla místo na poličce v mém pracovním pokoji. Stojí na ní společně s cenou Muriel za překlad španělského komiksu Clever a Smart. Celý prostor ovšem pomalu, ale jistě ustupuje nábytku pro děti a také hračkám, protože se z něj stává pokojíček pro devítiměsíční dceru. Magnesia Litera tak má za sousedy i barevné pěnové puzzle a kojicí polštář.
Moje Magnesia Litera má za sousedy pěnové puzzle a kojicí polštář. Radost z ní ale není o to menší
Nevšední společnost.
To je, ale to nijak nesnižuje moji radost z ceny. Román Slavné časy je pro mě speciální, protože jde o první knihu, kterou jsem si sama prosadila na českém trhu. Její autorku, zimbabwskou spisovatelku NoViolet Bulawayo sleduji už od roku 2018, kdy jsem studovala v americkém Seattlu. Díky semináři zaměřenému na africkou literaturu jsem četla její debutový román Chtělo by to nový jména.
Čím vás zaujala?
Baví mě její práce s jazykem. Má dar imitace a ironie. Angličtina není její mateřský jazyk, a přesto si dovoluje neustále porušovat její normu. Vkládá do ní prvky cizích řečí. Zároveň je vidět, že s jazykem pracovat umí a že ji to baví. Dokáže sázet jednu slovní hříčku za druhou. Už před lety jsem si říkala, že překládat její knížky by byla legrace. Když vydala Slavné časy, rozhodla jsem se přeložit kousek textu a poslala ho do Soutěže Jiřího Levého. Tu jsem vyhrála. Pak jsem zažádala o tvůrčí stipendium na ministerstvu kultury, získala ho a teprve pak s určitou jistotou za zády jsem začala psát do nakladatelství, jestli by knihu nechtěli vydat.
A chtěli?
Ne, oslovila jsem jich pár a opakovaně přišlo odmítnutí. Sice jde o dobrý titul, který se v roce 2022 dostal i do užšího výběru Mezinárodní Bookerovy ceny, ale pro české nakladatele nebyl příliš lukrativní. Jméno autorky nikomu nic moc neříkalo. Po knihách ze Zimbabwe čeští čtenáři také nijak nebaží, a ke všemu jde o delší překladový titul, takže by byl překlad dražší a nakladatelé za překladatele utrácejí neradi. I v Odeonu, kde vydali první román NoViolet, mě nejprve odmítli.
Odeon ale nakonec knihu vydal. Proč tam změnili názor?
Ředitel nakladatelství Jindřich Jůzl se mi po nějaké době ozval s tím, že je překlad zajímavý a mám ke knize osobní vztah. A měl pravdu. Po šesti letech, co překládám, jsem měla pocit, že sázím na příběh, který má šanci českého čtenáře zaujmout.
Převést román z cizího jazyka do češtiny není jako si přeložit e-mail. Mnozí v tom ale nevidí rozdíl
Následná nominace na Magnesii Literu váš pocit potvrdila. Věřila jste, že vyhrajete?
Až tak odvážně jsem nepřemýšlela. Fakt, že jsem se dostala mezi nominované, jsem se dozvěděla ze sociálních sítí. Den, kdy se večer vyhlašovali vítězové, jsem trávila jako obyčejnou sobotu spolu s manželem a naší Danuškou. Pak jsme se s mužem dost hekticky oblékli a spěchali, abychom na slavnostní akci přišli včas. Když jsme dorazili do sálu Stavovského divadla, museli jsme se smát, protože jsme tam byli mezi prvními. Usadili jsme se na místa ve čtvrté řadě uprostřed a čekali. Až později dorazil překladatel Robert Svoboda, můj „konkurent“. Sedl si do druhé řady na kraj a mně to bylo hned jasné – posadili ho blíž pódia, ten vyhraje. A kdyby ne, tak to bude třetí z nás, Linda Kaprová, skvělá překladatelka z angličtiny a švédštiny.
Co jste prožívala, když pak vyhlásili vaše jméno?
Nejdřív jsem se musela probojovat ze čtvrté řady. Jsem docela trémistka, takže jsem se celou dobu soustředila na vnitřní povely ve stylu: Nezakopni. Nekoktej. Poděkuj. Naštěstí jsem si chvilku před odchodem z domova napsala opěrné body, co říct, kdyby to vyšlo. Jinak ale mám ten okamžik trochu v mlze. Vnímala jsem hlavně vděk, že práce na knize k něčemu byla. Překládala jsem ji totiž během těhotenství. Poslední práce jsem dokončovala pár dní před porodem. Danuška počkala s narozením, abych mohla odeslat autorizovanou verzi. Úplně jsem si pak oddechla, když skončila oficiální část slavnostního večera a na rautu jsem potkala spoustu známých redaktorů a překladatelů. Mezi nimi už mi bylo dobře.
Jaká je překladatelská komunita?
Literární překladatelé si vzájemně úspěch přejí a drží spolu. Je v tom určité spiklenectví, dané asi tím, že část veřejnosti naši práci buď nechápe, nebo nevidí. Přitom překladatelé jsou lidé, kteří milují knihy a hlubokou četbu, což je pro ně tou největší motivací. Velmi tvrdě pracují na tom, aby se ke čtenářům dostala kvalitní zahraniční literatura, organizují besedy, zvou k nám zahraniční autory nebo českým čtenářům jinak zprostředkovávají prvky vzdálených kultur. Vzhledem k výši, tedy spíš níži výdělků většina pracuje ještě jinde, aby se uživila. Bohužel veřejnost nemá moc představu, co překlad knihy obnáší. Profese trpí mimo jiné i tím, že jde o činnost, s níž má každý nějakou zkušenost. Lidé si pak občas představují, že přeložit knihu bude asi jako převést e-mail z angličtiny, jen ve větším měřítku.
Bez jakých vlastností se při překládání neobejdete?
Potřebuji citlivost, ani ne tak ve smyslu empatie vůči autorovi, ale spíš velmi tvrdě vytrénovaného jazykového citu. Kvůli tomu musím mít načteno, abych věděla, jaké mám ve svém jazyku možnosti pro převedení díla do češtiny. Když si přečtu knihu v originále, v mém případě v angličtině nebo španělštině, nejprve si rozklíčuji, v čem spočívají nosné prvky stylu autora – co je typické pro jeho psaní, jakým způsobem dosahuje dojmů, jimiž na čtenáře působí. Poté vymýšlím cestu, která se nabízí v češtině. Neobejdu se ani bez sebereflexe, protože celou dobu jsem spoluautorkou, ne autorkou. Pořád tak přemýšlím nad tím, zda plním výchozí záměr tvůrce a literárně tam „necpu“ sebe. Musím být i trpělivá, protože překlad nechci uspěchat na úkor kvality, a také schopná spolupráce, protože překlad není jenom moje dílo.