Článek
Tradiční grónské kroje hrají všemi barvami, strukturami i symbolikou, která vám při bližším zkoumání v některých detailech určitě připomene moravské kroje. Zvláště květinový a krajkový dekor na tuleních botách a kalhotách nevznikl rozhodně v Arktidě. Jeho původ bychom našli na Moravě. A stejně tak je patrná i vazba barevných skleněných perliček z límců ženského kroje na české sklárny.
Moravské vzory přinesli misionáři
Historii grónských krojů zkoumali i naši největší znalci Grónska Alena a Jaroslav Klempířovi, kteří se na největší ostrov světa, ležící na rozhraní Atlantiku a Severního ledového oceánu, vydali poprvé v roce 1998 a následně se tam přestěhovali.
„Můj manžel byl dobrodružné povahy a vydal se nejprve do Grónska sám, aby zjistil, zda tam můžeme žít. Pronajali jsme si apartmán a zůstali v zemi asi 20 let. Učarovala nám drsná krása přírody, ale především otevřenost a přátelskost místních Inuitů, jak se národům obývajícím nejsevernější části Grónska, Kanady, Ruska a Aljašky říká,“ prozrazuje Novinkám Alena Klempířová (81), která dnes žije už sama v Praze; její manžel bohužel minulý rok zemřel.
Ve své knize Grónsko: Ostrov splněné touhy manželé popsali mimo jiné vliv misionářů Moravských bratří, kteří dorazili na zelený ostrov na začátku 18. století. Po bitvě na Bílé hoře byla totiž Jednota bratrská rozprášena a někteří exulanti se soustřeďovali v německém Herrnhutu pod ochranou hraběte Mikuláše von Zinzerdorfa. Z městečka, které se nachází blízko severních hranic Čech, poté odcházeli na misijní posty prakticky do celého světa. Do Karibiku, Ameriky, Afriky či Asie. Do Grónska připluli v roce 1733.
A právě moravsko-bratrští misionáři přinesli myšlenku barevného rozlišování na oděvech i obuvi. Ženám prý doporučovali také vplétat stuhy i do vlasů, jejichž barva naznačovala věk a rodinný stav. Móda tak v Grónsku dostala jasný komunikační rozměr.
„Kroje jsou na ostrově různé podle oblastí. Západogrónský kroj je nejhonosnější a severní i východogrónský je méně zdobný. I já jsem jeden dostala,“ vypráví Alena Klempířová a dodává, že při podrobnějším bádání s mužem zjistili velkou podobnost mezi dekorativními pruhy silné krajky prokládané látkou s květinovým vzorem na tuleních botách a mezi vlčnovským krojem.
České korálky v zemi ledu
Manželé Klempířovi v knize také dobře popisují původ barevných skleněných korálků na ženském límci, který se obléká přes halenku s dlouhým rukávem a je nejvýraznější a nejslavnostnější částí kroje. Původně se totiž severské národy halily pouze do kůží a kožešin z ulovených zvířat. Přesto už tehdy ženy své oděvy zdobily například mušlemi i různými amulety z kostí.
To bylo ovšem před kontaktem s okolní civilizací, která do Grónska přišla po 17. století. S Evropany se sem dostaly látky, ale i skleněné korálky, jež Inuité postupně začlenili do svého odění. Korálky sloužily jako směnný artikl pro obchodníky z Německa i Dánska, například za pomoc při lovu velryb, tuk, kožešiny i cenné mroží kly.
Kořeny výroby skleněných korálků vedou sice do Benátek, na ostrov Murano, ale v 19. století se začala stavět železnice v okolí Tanvaldu a Jablonce nad Nisou, jenž se později stal skutečnou kolébkou skleněného bižuterního průmyslu včetně společnosti Preciosa, která je dnes největším výrobcem skleněných korálků u nás. Na stavbu přicházelo několik dělníků z Itálie, kteří důvěrně znali práci se sklem a tajemství výroby barevných korálků.
V širokém okolí malého horského městečka Zásady tak vzniklo mnoho malých sklářských hutí, které se zaměřily na výrobu rokajových tyčinek, jako základního polotovaru pro následné sekání, složité vypalování a obrušování v bubnech. Výsledkem byly korálky v nepřeberném množství barevných odstínů i v různých velikostech. Jejich distribuce pak vedla přes významný přístav Hamburk, odkud mířily lodě s nákladem českého korálku do Grónska. „Dnes už se korálky na ostrov dovážejí jen z Ameriky, protože je nejblíž a je to nejlevnější cesta,“ upřesňuje paní Alena.
Národní grónský kroj
Asi není třeba vysvětlovat důvod, proč je grónský kroj jeden z mála, kdy ženy upřednostňují kalhoty před sukní. Kalhoty zvané takisut jsou šité z jemné tulení kůže a v pase je doplňuje opasek a na přední straně stehen zdobí dva vertikální pruhy zvané avittat, často zvýrazněné barevnými pásky. Mužský kroj je pak mnohem střídmější a neobsahuje tolik barev. Skládá se z bílého anoraku a tmavých kalhot.
A pak jsou tu boty – nepřehlédnutelné kamiky. Jsou ušité z vybělené tulení kůže, obvykle sněhobílé a bohatě zdobené pruhy s květinovými motivy a krajkou. Starší ženy mohou nosit také kamiky tmavomodré nebo žluté, mladší sahají někdy po červené. Jen v nejsevernějších oblastech se setkáme s kamiky z kůže ledního medvěda.
„Dnes se kroje nosí hlavně při slavnostních událostech, k nimž patří státní svátky, svatby, pohřby, první den ve škole, ale i jmenování vlády,“ uzavírá Alena Klempířová s tím, že kroje se dědí z generace na generaci. Je to i z toho důvodu, že jejich výroba je nákladná a výroba jednoho kroje může trvat zhruba půl roku. Límec navíc váží až dvě a půl kila.
