Článek
Ve skříni Jaroslavy Hajné nejsou kalhoty, svetry ani kabáty. Jen samé kroje - sukně, jupky, zástěry a vlňáky. „Nemám inší šaty. V kroji jsem chodila celý život, přece se nebudu na stará kolena přepeřovat,“ směje se drobná energická žena.
Že přijde v kroji i do obchodu, nikoho z místních nepřekvapí. V kroji byla ale kdysi i na výletě v Praze. A byla prý pro smích. „Přišli jsme do obchodu a prodavačky se smály tomu, jak jsem oblečená. Dotklo se mě to, říkala jsem si, co si myslí, su snad inší člověk? Přece si kvůli výletu nebudu kupovat jiné šaty,“ zlobí se ještě po letech. Dennodenně chodí v kroji z celé obce už jen ona a její o tři roky mladší sestra. „Šecí ti, co chodili v kanafaskách, šecí už poumírali.“
Jaroslava Hajná dostala za udržování folklórní tradice ke konci roku cenu Jihomoravského kraje. Učí, jak správně vyprat, naškrobit a vyžehlit spodničky a téměř nepostradatelná je ve vázání cirkasáků. Tradiční krojový šátek, který nosí ve svátky vdané ženy k moravským krojům přes hlavu, umí široko daleko vázat jen ona. „Eště sem to naučila Fanoška Sedláčkového. Už to taky umí, ale eště to není úplně ono, šak dyť já už to dělám čtyřicet roků.“
Vázat cirkasáky se naučila sama, když začaly v kroji chodit její dvě dcery. „Dívala jsem se na to, jak to dělají tetičky, podle nich jsem postupovala, trénovala jsem to pořád dokola a za týden zas, až jsem to měla úplně vymakané,“ ukazuje na fotografiích, jak má být správně takový cirkasák uvázaný. Aby dobře držel, sklady a záhyby jistí špendlíky. V jednom takovém šátku je jich až šest. „Ale s týma špendlíkama je to dneska špatné, buď sa ohýbajů, nebo lámů.“
V jejím domě je stále rušno a času by tetička, jak jí místní říkají, potřebovala minimálně dvakrát tolik. I o Vánocích byla v jednom kole. Ve Svatobořicích-Mistříně i okolních obcích se o vánočním čase chodí do kostela na mše v krojích. „Vázala jsem teď na Boží narození šátky, cirkasáky, mladým a v nedělu manželům, kteří obnovovali slib manželský. A do toho chystám peřinky ke křtu pro děcka, šak já se nezastavím, furt su v obraze. Ani si za to neumím nic říct. Řeknu: Pán Bůh zaplať, a když mi peníze přece jen někdo vnutí, odnesu je do kostela,“ říká Jaroslava Hajná.
Folklór podle ní nikdy nezmizí. „U nás určitě ne, jižní Morava folklórem pořád žije. A já říkám mladým, v kroju důstojně, to není, jak létat v riflách.“
Jaroslava Hajná chystá taky peřinky pro novorozence ke křtu.
„Paní Jaroslava Hajná je pevnou součástí lidové kultury Kyjovska a jedinečnou nositelkou tradice. Její celoživotní práce měla – a stále má – zásadní význam pro uchování kulturního dědictví Jihomoravského kraje. Svým osobním příkladem spolu s odbornou činností dokládá, že kroj není pouze muzeální exponát, nýbrž živá a významná součást každodenního života, symbolem identity, hrdosti i kontinuity,“ zdůvodňuje krajský úřad, proč je Jaroslava Hajná mezi osobnostmi roku 2025.
