Článek
Letos to není jiné, první zvědavce v klubových prostorách ve čtvrti Skvrňany přitom přivítali už 26. listopadu, poslední pak vyženou 21. prosince. Otevřeno je vždy od středy do neděle. „Jsem tady každý den, schovávám si na to dovolenou,“ konstatuje Baudis, v civilu pracující důchodce.
„Manželka už s tím počítá, dobře ví, že po celou tu dobu nebudu doma. Ony tomu tedy předchází ještě dny předtím, kdy musíme všechno naaranžovat, některé exponáty přivézt. A po skončení výstavy nás samozřejmě čeká úklid,“ podotýká modelář.
K tomuhle koníčku ho přivedl táta. Do klubu, který tehdy fungoval při plzeňské Škodovce, vstoupil v roce 1970 coby patnáctiletý kluk. „Od té doby jsem tam. Když přišly děti, tak to bylo nějaký čas s mou účastí slabší. Ale pak jsem začal zase chodit pravidelně, a tak je tomu vlastně doteď. A pořád mě to baví.“
Cesta do minulosti
Kolejiště jako z klukovského snu by zabralo plochu třípokojového bytu – jen část, kterou návštěvníci skutečně vidí, má přes osmdesát metrů čtverečních, spodní skryté patro a seřadiště v zázemí má dalších sedmdesát metrů. „Je tady šest set metrů kolejí,“ upřesňuje Baudis. Bavíme se o velikosti H0, měřítku 1:87. V přepočtu na reálnou velikost by to vydalo na více než padesát kilometrů dlouhou trať.
Jiří Baudis se věnuje železničnímu modelářství už pětapadesát let.
Obrovský model vzniká od roku 1988. „Nejvíce pyšný jsem na krajinu, ta se nám prostě fakt povedla,“ míní modelář. Kašírovanou scenérii protkávají kromě sítě lokálních i expresních tratí silnice, řeky, nechybí tunely, mosty, městečka, fabriky. Zastávky, nádraží – často se jmény reálných předloh, třeba Horažďovice. „Za ty roky se na tvorbě kolejiště podílela určitě stovka lidí. Všechno si vyrábíme sami, ručně, klasickou modelářskou technikou,“ zdůrazňuje Baudis.
Stanice Horažďovice
Jeden detail: u řeky stojí auto veřejné bezpečnosti a příslušníci právě řeší utopence. Tady se totiž čas zastavil v druhé polovině minulého století, odpovídají tomu stavby i soupravy na kolejích. Těch tady mají asi padesát, v pohybu jsou ale vždy jen některé.
Kdy bude hotovo? „Nikdy,“ ví zkušený modelář. „Zbývá dodělat pár částí krajiny, ale hlavně je furt co vylepšovat. Vždycky někdo přijde s tím, že by to ještě chtělo udělat tohle nebo tamto…“
Genderově nevyvážené
O budoucnost klubu Jiří Baudis obavy nemá. „Teď máme kolem třiceti členů od deseti do osmasedmdesáti let. Z toho více než polovina jsou děti, mladí. Zájemců bývá hodně, ale když vidí, že to je nejen o ovládání vláčků, ale i o práci, tak už většinou nepřijdou. Z deseti adeptů vydrží tak jeden,“ podotýká Baudis. Genderově to vyvážené moc není. „Členku máme jenom jednu. Moji vnučku,“ doplňuje Baudis.
