Byl to šok. Jak zvládnout tranzici dítěte? Radí psycholog i matka trans syna

Pohlaví je biologická kategorie, která se určuje při narození dítěte podle primárních a sekundárních pohlavních znaků a chromozomů X a Y. Z biologického hlediska se obvykle rozlišují dvě pohlaví: žena a muž. Existují ale i intersex lidé, kteří mají kombinaci biologických znaků obou pohlaví. Ne všechny intersex variace jsou patrné při narození.

Gender je sociální pohlaví a označuje způsoby chování, oblékání, typické aktivity a atributy, které daná společnost považuje za vhodné pro dívky a ženy, nebo pro chlapce a muže. Každý jedinec své sociální pohlaví prožívá velmi individuálně a tento vnitřní prožitek nazýváme genderovou identitou.

Určit, kolik tedy máme genderových identit, je složité, protože každý člověk tuto identitu prožívá individuálně. Lidé, jejichž genderová identita se neztotožňuje s pohlavím, které jim bylo připsáno po narození, jsou transgender osobami.

Od termínu transsexuál, který se v minulosti hojně používal, se v současnosti ustupuje, protože mohl nesprávně odkazovat na sexuální orientaci. Sexuální orientace nijak nesouvisí s genderovou identitou, protože se jedná o emocionální a sexuální přitažlivost k ostatním lidem.

„Asi 43 tisíc lidí v ČR má nějaký rodový nesoulad, to je 0,4 procenta populace. Ale to neznamená, že všichni chtějí jít na operace, na medicínskou přeměnu, na tu jde v průměru 200 lidí ročně. Toto číslo nijak dramaticky nestoupá,“ vysvětluje v úvodu podcastu klinický psycholog Adam Suchý.

Část transgender osob tak medicínskou tranzicí nikdy neprojde. Ta zahrnuje zdravotní zákroky, hormony a chirurgii. Existuje také sociální tranzice, kdy transgender osoby přizpůsobují svůj vzhled. Oblékají se a chovají tak, aby to odpovídalo jejich genderové identitě.

Důležité je uvést, že transgender osoby nejsou nemocné a nejedná se o duševní poruchu, ale o stav, kdy se genderová identita neshoduje s pohlavím, které jim bylo připsáno po narození.

„Je to genderový nebo rodový nesoulad a patří to do stavů souvisejících se sexuálním zdravím. Na jednu stranu to není nemoc, na druhou stranu to zůstává v diagnostických manuálech právě proto, aby lidé měli přístup k lékařské péči,“ dodává psycholog.

S tranzicí má zkušenost i paní Vernerová, i když jako matka trans dítěte. „V současnosti to pro nás už neznamená skoro nic, protože můj syn, který se narodil do dívčího těla, dnes už bere několik let hormony. Má za sebou operaci a už jsme si na to zvykli. Vypadá jako chlapec, mluví jako chlapec, je šťastný jako chlapec. Přesto to byl na začátku velký šok,“ vzpomíná na náročné období.

Tehdy šestnáctiletá dcera řešila svou genderovou identitu zhruba dva roky před tím, než se to odhodlala sdělit pomocí lístečku, který strčila mamince do kapsy kabátu.

Vzhledem k tomu, že se v tuzemsku potýkáme s nedostatkem psychologů, psychoterapeutů a sexuologů, jsou čekací doby velmi dlouhé. Mýtus, že každý člověk, který se rozhodne žít v souladu se svou genderovou identitou, okamžitě podstoupí lékařský zákrok, není pravdivý.

„Určitě se nezačíná ve všech případech hormony. Záleží také na věku. I kdyby se všechno rozběhlo, tak minimálně jeden rok v Česku je takzvaný real life test. To znamená, že člověk musí být na hormonech a ve všech prostředích vystupovat v identitě, ve které se prožívá. To se znovu posuzuje a kontroluje. Musí jít před komisi a na vyšetření k nám,“ doplňuje Suchý.

Paní Vernerová během tranzice svého dítěte vyhledala psychologickou pomoc. Sice měla obavy, všechno ale zvládli. „Jednou jsem četla o tranzicích a v tu chvíli mi moje dítě zavolalo, tehdy ještě dcera. Já jsem uslyšela její hlas a zalila mě tak obrovská vlna lásky, že jsem si řekla, že to zvládneme, protože pořád je to moje dítě,“ dodává.

Spolu s klinickým psychologem Suchým vydali knihu Transgender, která je určena jak samotným transgender osobám, tak i rodičům.

Více o tom, jak dlouho tranzice trvala a jaké změny mohou rodiče u dítěte očekávat, se dozvíte v dnešní epizodě, kterou si můžete přehrát v úvodu článku nebo podcastových aplikacích.