Článek
V současné době vystupujete ve dvojici s kytaristou Gerrym Leonardem, který spolupracoval mimo jiné i s Davidem Bowiem. Čeho si na Leonardovi ceníte?
Je to úžasný umělec. Je pro mě víc než kytarista, je skvělý hudebník. Opravdu dobře slyší písně a možnosti, které jsou v nich ukryté. Všechno zvládne sám s jednou kytarou a efekty, což je úžasné.
Kromě hry na kytaru produkoval vaše poslední album Tales From The Realm Of The Queen Of Pentacles, byl také hudebním režisérem vašich turné. Zdá se mi, že se pro vás během let stal čím dál důležitějším hudebním partnerem. Je to tak?
To je pravda. Souvisí to i s tím, jak se zhoršuje náš rozpočet. Pracovat jenom s Gerrym se vyplatí víc než pracovat s celou skupinou lidí. A on je ve všech těch oborech velmi dobrý. Vždy zajistí, aby všechno bylo připravené.
Funguje to ekonomicky, ale i umělecky. Co se týká hudby, vždy dělá správná rozhodnutí. To z nás dělá dobrý tým.
Jak ten tým funguje při práci na albu? Stojí u vzniku těch písní?
Některé napsal společně se mnou. Strávili jsme spolu mnoho času na turné a on vždy slyšel, co by píseň pomohlo dokončit. Někdy měl nápad na mezihru nebo přišel a řekl, že má nápad na písničku a že je trochu jako od Rolling Stones. Vznikla z toho I Never Wear White.
Díky Leonardovi jste se setkala s Davidem Bowiem, o čemž lze na internetu najít krásné povídání, které jste napsala. Co podle vás z Bowieho činilo tak jedinečného umělce?
Obdivuji, jak dokázal překlenout několik generací. Byl ikonou sedmdesátých, osmdesátých i devadesátých let. Ve všech těch dekádách dokázal napsat úžasné písně, které stálo za to poslouchat. Nebyl někým, kdo by se sebou opájel, v každé době napsal aktuální hudbu. Velká síla byla i v jeho hlase a stylu. Měl mocné myšlenky. I samotná jeho prezentace a způsob, jakým se oblékal, byly působivé.
I vy už několik dekád skládáte písně, které jsou aktuální.
Děkuji.
Ovlivnil Bowie nějak vaši tvorbu?
To nevím. Možná v tom, jak jsem se oblékala, když jsem byla mladší. Byla jsem víc androgynní. Nosila jsem pánská saka. Když se kouknu na některé fotografie, trochu tam ten vliv cítím. Líbilo se mi na něm i to, že hodně riskoval. Napsal muzikál, hrál ve filmech, dělal pantomimu. Věnoval se všem možným uměleckým formám. To obdivuji a možná to na mě také mělo vliv.
Nedávno jste uveřejnila ručně psaný vzkaz, který vám napsal Prince. Vyjádřil tak obdiv k vaší písni Luka. Je to nejcennější projev přízně, kterého se vám dostalo?
To se těžko měří, mám dost dopisů od jiných lidí a těch si také cením. Ale tenhle rozhodně patří k těm, kterých si vážím nejvíc. Způsob, jakým se vyjádřil, jeho krásné písmo i nádherný papír jsou krásné. Je to velmi osobní vzkaz.
Ten vzkaz je mimo jiné krásný i díky tomu, že je psán ručně. Píšete vy sama někomu dopisy perem? Vznikají tak třeba i vaše texty?
Píšu si deník, také ráda posílám pohledy a vzkazy. To všechno píšu ručně, pořád mě to drží. Je pravda, že to je čím dál méně obvyklé, ale ještě to naštěstí nevymizelo.
Na konci loňského roku vyšlo album Live at the Bottom Line. Jde o remasterovanou verzi živého alba z roku 1986. Bylo to rok po vydání vašeho debutového alba a rok před vznikem desky Solitude Standing, jež obsahovala vaše největší hity Luka a Tom's Dinner. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Bylo to velmi vzrušující období. Debutu se prodalo přes milión kopií, ale ještě jsem nevěděla, že další desky se prodají dokonce tři milióny. Bylo to úžasné, cítila jsem, jak vše roste. Věděla jsem, že jdu po své cestě, i když jsem přesně nevěděla k čemu. Pamatuji si, že jsem dva večery hrála v Royal Albert Hall, to bylo neuvěřitelné. Kromě vzrušení jsem cítila i velký tlak. Lidé chtěli, abych co nejrychleji druhé album dokončila.
Byla jste ve stresu?
Nebála jsem se, i když jsem cítila, že musím napsat stejně dobré písně jako na začátku. Co mě také zaměstnávalo, byla snaha najít producenta. Nebyla jsem si jistá, že chci pracovat s těmi samými.
Vlastně jsem měla domluveného někoho jiného, ale ten člověk to zrušil den předtím, než jsme měli začít. V zoufalství jsem se obrátila na Lennyho Kaye a požádala ho, aby přišel a znovu se mnou pracoval. Bylo to dramatické, pamatuji si, jak přijel ke mně domů. Šli jsme se projít na pláž. Jemu tehdy zrovna zemřel otec. Musela jsem se mu omluvit, že jsem ho nenajala rovnou. On byl velmi zdvořilý. Přišel a velmi pomohl. Byl úžasný. Pomohl mi vypořádat se s těžkostmi druhého alba. Dokončil se mnou píseň Ironbound. Hodně jsme se spřátelili.
Co vlastně od producenta vyžadujete?
Proměnilo se to. V osmdesátých letech byla produkce daleko důležitější, než je dnes. Na produkci záleželo, jestli se dostanete do rádia nebo ne. S jinou produkcí by píseň Luka nemusela být vůbec hit. My jsme věděli, že chceme, aby to byl singl. Prosadil to můj manažer Ron Fierstein a produkce si pak dala záležet, aby tam byly správné bicí a baskytara, zvuk kytary a syntezátorů. Aranž hudby byla velmi ovlivněná produkcí. Na té písni se pracovalo tři roky, abychom se ujistili, že bude dobře znít v rádiu.
Vyplatilo se to. Nevím, jestli někdy někdo jiný píseň takovým způsobem designoval. Kromě DNA, když remixovali Tom’s Diner. Vím, že tehdy také produkcí strávili hodně času. Tehdy se prokázalo, že lze vzít mou píseň a proměnit ji v rádiový hit. Možná bych to měla udělat znovu. Soustředit se na to, co se hraje v rádiích, a zamyslet se, jak do toho napasovat mé písně. Ale na druhou stranu je zábava mít svobodu a o rádia se vůbec nestarat. Jen si dělat přesně takovou hudbu, jakou chcete. Vyzkoušela jsem obojí.
Nakonec bych ráda navázala na rozhovor, který jsme vedly před devíti lety. Říkala jste tehdy, že byste z dcery Ruby Froom ráda měla vědkyni, ale že chce zpívat. Mám tušení, že se splnilo obojí, je to tak?
To je pravda, dokončuje hudební i vědecké vzdělání. Hodně času věnuje výzkumu rakoviny a neurologii. A stejně tak se věnuje hudbě. Oba tyto obory ji hodně baví a má v nich úspěch.