Článek
Pluje v ní duše sériového vraha, bizarní psychogeografie Londýna, religionistický esej i ponor do temných zákoutí svobodného zednářství a architektury. Zároveň jde o experiment, který dává devátému umění plnohodnotný románový rozměr a dokazuje, v čem je komiks nezastupitelný svými nejbližšími příbuznými, filmem či knihou.
Mooreovo opus magnum má tolik stránek (papírových i obsahových), až se tají dech. Jistěže jej lze číst prvoplánově, jako netradiční 600stranovou detektivku o pěti brutálních vraždách prostitutek v londýnském East Endu.
Během sešitového vydávání v letech 1988-98 v občasníku Tabu se však komiks proměnil autorovi pod rukama a stala se z něj extravagantní úvaha o podstatě fikce, městských legend a nemožnosti poznat realitu. Autor, který kvůli distribuci LSD na střední škole ukončil pouze základní vzdělání, podnikl rešerši, která by mu vynesla několik doktorátů. Celistvost díla však udržel a olbřímí ideu dovedl do konce.
Kultovní rehabilitace žánru
Na románu Z pekla uchvacuje právě to, že jde o komiks. Nebýt komiksového uchopení, celé dílo by se zřejmě zhroutilo jako domek z karet. Moore ostatně již léta hněvivě odmítá jakoukoli podobnost žánru s filmem a tvůrcům radí, aby rozvíjeli právě to, co stříbrné plátno nedokáže. "Komiks není žádný zastavený film. Když už, tak je to jakýsi film naráz". Kdykoli se můžete vracet zpět, zvolit vlastní tempo čtení, a i když spěcháte, Z pekla vám zabere dobrých pět hodin. Žádné přetáčení videa se tomu nevyrovná," tvrdí.
Vydání knihy narazilo na problémy jak v Británii, tak v některých státech v USA, v Kanadě, Austrálii i Jižní Africe. Nikoli ovšem kvůli ostouzení královské rodiny - z toho dnes na účet prince Charlese slušně žije britský bulvár. Kamenem úrazu se stalo těch několik nepříliš detailně zachycených sexuálních scén. Jiným slovy, editorům (cenzorům, řekl by Moore) vadila nakreslená erekce, nikoli již kvadratura ženy.
Alan Moore, Eddi Campbell: Z pekla, BB-Art
Úplný kritický rozbor díla i další podrobnosti o něm přinese čtvrteční Právo
