Článek
Jenže O'Barrův výběr komiksového média, které slovesný projev propojilo se sugestivním výtvarným projevem, posunul Vránu daleko za hranice průměrnosti: vnesl do publikace kontrast expresivity a lyričnosti, brutálního vraždění a milostných scén. Melancholie stínů a poezie snění rozostřila reálné městské scenerie, v nichž se příběh odehrává. "Sto tisíc let byla největším z bohů vrána, nositelka snů," píše A. A. Attanasio v doslovu a dodává: Vrána je exkarnací tohoto nebeského pojídače..., je stejným zádumčivým mstitelem..."
Zkušenost jako námět
O'Barrova volba klasického dějového rámce ovšem měla svůj niterný důvod: autor - literární i výtvarný autodidakt - prošel podobnou životní zkušeností, jakou na stránkách knihy prochází jeho kreslený dvojník Erik: musel se vyrovnat s tragickou smrtí "někoho velmi blízkého", jak přiznává v rozhovorech. Propadl se do prázdnoty, ze které ho nedokázala dostat ani víra v boha - vyhnal ho z ní až emocionální přetlak, nenávist ke zlu a touha po pomstě, která vedla jeho ruku a vytvořila příběh.
Konečně v Čechách
Cynický klaun s perfektní muskulaturou a plnými zásobníky, jenž se na okamžik navrací mezi živé, tak vraždí nejen ty, kteří o rok dříve zavraždili jeho a jeho snoubenku, ale především sublimuje autorovy trýznivé vzpomínky, prosvětluje jeho noční můry. A je to psychoterapie s ryze básnickým základem: O'Barr přiznává inspirace Antoninem Artaudem, Georgesem Bataillem i francouzským filmem noir 40. let. Svému hrdinovi vkládá do úst archaizované poetické sentence, jednotlivé kapitoly odděluje vidoucími básněmi Jeana Artura Rimbauda nebo pochmurnými texty rockových kapel Joy Divison a The Cure.
Komiks Jamese O'Barra se k nám sice dostává až čtrnáct let po své první edici, dlouho po filmové verzi s Brandonem Lee v hlavní roli, nicméně knižní verze Vrány je ze své podstaty artefakt, který svým poselstvím stojí zcela mimo čas.
James O'Barr: Vrána, z anglického originálu The Crow přeložila Dana Krejčová, Comics Centrum, nestránkováno