Článek
Člověk, který přijde do prostoru galerie, musí posléze sestoupit doslova do podzemí. Právě do suterénu umělkyně, společně s kurátorem Radkem Wohlmuthem, umístila svá díla. A nejen na okolní bílé zdi, které velmi intenzivně kontrastují s temnými plátny, ale také na strop výstavního sálu. Díky tomu se musí návštěvník umět dívat kolem sebe a nad sebe, aby mohl vnímat všechno, co mu autorka prostřednictvím svým vizí na plátnech nabízí.
A protože žádný z obrazů nemá název, pouze nicneříkající číslo, je každý člověk konfrontován s daným obrazem sám za sebe bez jakéhokoliv konkrétního vodítka. To, co v nich najde (případně nenajde), je už jen a jen na něm.
Ani název výstavy Blackout, který má v anglickém jazyce několik významů, nepředstavuje žádnou velkou pomoc při rozklíčování ideového fundamentu celé expozice.
„Pokud někdo chápe název výstavy jako mnohoznačný, tak to je správně. Souvisí jednak s tmou, protože moje obrazy v podstatě tma zahaluje. Potom může název souviset i s momentem, když vám vypadne nějaká informace. A tohle všechno je zakleté v mých obrazech,“ říká Lu Jindrák Skřivánková.
Nová cesta objevuje další cesty
Pokud autorka mluví o tmě, je třeba říct, že její představa tmy není nijak depresivní, nevyvolává strach z neviditelného, nebo obavy z nepoznaného. Naopak, její pojetí je kreativní, mluví dokonce o tmě, která je meditativní.
Symbolizuje tedy čas, kdy člověk zůstává pouze sám se sebou a obrací se do vlastního nitra. Někdo mu říká magická hodina mezi psem a vlkem. Charakterizuje dobu, kdy už není hluboká noc, ale ještě ani bílý den. Malířka se přiznala, že je to moment, kdy začíná nejen meditovat, ale posléze i tvořit.
Výtvarnice na vernisáži své výstavy.
„Na výstavě je čtrnáct obrazů a všechny jsou z roku 2021. Myšlenka na vytvoření tohoto cyklu vznikla ale už v prosinci předešlého roku. Ovšem intenzivně jsem začala na obrazech pracovat až na jaře. Všechny jsou vytvořeny kombinovanou technikou,“ uvádí malířka.
Lu Jindrák Skřivánková a kurátor Radek Wohlmuth.
Její výtvarný rukopis bychom mohli na první pohled nazvat nefigurativní abstrakcí. Ovšem při pozorném prohlížení jednotlivých pláten lze dešifrovat určité prvky, které evokují fragmenty těl, tušené siluety zvířat, symbol lebky, nebo dokonce stíny letících havranů.
Jinde zase narazíme na propletené linie, které díky masivní vrstvě barev doslova přetékají do prostoru. Připomínají propojené cesty, nebo dokonce dálnice, které spojují lidské osudy.
Další obraz zase vypadá jako plastická mapa krajiny, zjizvené koryty řek a přeťaté pásy horských masivů. Z temnoty občas zasvítí červená, blikne modrá, či se zaleskne zlatavě žlutá. Jako by ve spleti větví stromů hlubokého lesa občas problesklo, tam někde na ubíhajícím horizontu, světélko naděje. Jak už bylo výše uvedeno, začerněné obrazy nemají v pozorovateli vyvolávat vnitřní běsy, ale hlubokou kontemplaci.
„Nemám ráda jednotvárnost, často přeskakuji z tématu na téma, někdy se i vracím zpět. Tento způsob mého výtvarného vyjadřování je nově nalezená cesta a já v ní budu pokračovat. Nová cesty totiž vždy objevuje další a další nové cesty. Tím chci říct, že tyto temné obrazy neznamenají, že se v budoucnu vzdám barevnosti,“ dodává Lu.
