Hlavní obsah

Výstava: Ze života koček, řečníků a čekajících lidí

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

9. 4. 2023, 16:44

Kořeny tvorby sochařky, keramičky a malířky Hany Purkrábkové (1936-2019) sahají až do šedesátých let minulého století. Věnovala se zejména figurální plastice, zprvu menších rozměrů, posléze dospěla až ke skulpturám v životní velikosti. Výstava Ze života, která trvá v pražském Museu Kampa do 21. května, ji představuje jako tvůrkyni se smyslem pro vizuální zkratku, karikaturu i groteskní nadsázku. Zároveň ji zajímá i člověk jako součást univerza, do kterého je nemilosrdně a nenávratně vržen.

Článek

Výstava je umístěna v komorním prostředí, takže návštěvníkovi připadá, že vstupuje do určitého mikrosvěta, chvílemi se může dokonce stát i jedním z exponátů.

V prvním sále interiéru totiž narazí na sousoší z šamotové kameniny V čekárně (1995-2012). Tvoří jej osm figur v životní velikosti, které sedí na skutečných židlích. Dívají se do interiéru místnosti smrtelně vážnými tvářemi, jsou v určitém napětí a člověk, který vstoupí do jejich teritoria, má nutkavý pocit, že se v tu chvíli jejich pozornost okamžitě upře na něj a cosi od něj očekávají.

Když se pak člověk podívá doleva, civí na něj z piedestalu busta plešatého muže s pichlavýma očima, který mu pravou rukou kyne siláckým gestem. Dílo se jmenuje Řečník (2012) a vypadá to, jako kdyby cosi zásadního vysvětloval. Kyprá žena trůnící v proutěném křesle (Sedící žena, 1988) působí poněkud zamyšleně, snad přemýšlí o tom, co tribun tak světoborného vlastně sděluje světu.

Na to všechno shlížejí dvě kočky (zatímco ta třetí se staví ostentativně zády) z lavírované kresby pastelem a pigmenty nazvané Studie portrétů s kočkami (2008-2011). Jednu z nich chová dáma s rusými vlasy a její výrazné oči, stejně jako ty ostatní z tváří na obraze, se zapichují do prostoru a my máme dojem, že nás neustále někdo pozoruje.

Dvojice řvounů (2013) prezentuje muže a ženu, respektive jejich hlavy a poprsí, se vztyčenou pravou rukou a otevřenými ústy. Co asi křičí, co vlastně chtějí nebo za co demonstrují, napadne nás.

Mikrosvět Hany Purkrábkové je možná pro někoho absurdní a možná i trochu nepochopitelný. Na druhou stranu se díváme vlastně sami na sebe, najednou vidíme své slabosti, nedokonalosti a mindráky.