Článek
V březnu začne výstava děl Josefa Mánesa a v říjnu galerie představí bohémský život Petra Brandla. Mánes tvořil v druhé polovině devatenáctého století, oltářní mistr Brandl o sto padesát let dřív. Abychom si rozuměli. Mánes ani Brandl nejsou problém, ale u nich více než například u Kryštofa Kintery hrozí nezáživná forma prezentace. Věřme, že tým NGP představí oba klasiky s náležitým přesahem, protože „krizová manažerka“, jak o sobě Alicja Knast prohlašuje, chce do galerie přilákat hlavně mladší ročníky.
Velkou dvoranu Veletržního paláce sice právě okupuje nadmíru aktuální instalace od Evy Koťátkové a na podzim ožijí útroby „Veletržáku“ Designblokem. To je ale málo na tak důležitou a státními financemi do značné míry živenou instituci.
Další sezónu, která by mohla reflektovat i nálady posledních let, nejspíš nezachrání ani z Bruselu dovezené výstavy, které vznikly u příležitosti loňského českého předsednictví v Radě EU. Květinové koberce možná na pár týdnů rozehřály studený interiér unijního úřadu, ale sotva přinesou adekvátní protiváhu Brandla nebo Mánesa. Původně bruselská expozice Mileny Dopitové bude v Praze asi osvěžující, ale proč recyklovat, když je třeba předvést něco neokoukaného? To nové by mohla přinést přehlídka s názvem 1939 – 2021: Konec černobílé doby s více než 360 díly ze sbírek NGP. Tak uvidíme…
Co říká pohled na nabídku výstav v nejbližších metropolích? Vídeň přichystala „nahatý“ dialog Georga Baselitze s Cranachem, Tizianem nebo Rubensem. V Bratislavě žijí zrekonstruovanou Slovenskou národní galerií a v Drážďanech vrcholí Česká sezóna výstavou Všechnu moc imaginaci! Díky přičinění bývalého ředitele NGP Jiřího Fajta, nyní v roli kurátora, jde o největší prezentaci českého umění v zahraničí za poslední roky.
Muzikoložka Alicja Knast převzala organizačně složitý organismus v nelehké pandemické době. Zdá se, že i po dvou letech ve funkci stále hledá směr. Přitom měsíce utíkají a z Národní galerie se stává tak trochu neviditelná instituce, která svůj potenciál nevyužívá naplno.
V rozhovorech s médii Knast nejčastěji řeší finance. Stejně jako ředitelé před ní. Řeší také rekonstrukci Veletržního paláce. Stejně jako šéfové před ní. Kromě realizace depozitáře v pražských Jinonicích si dává za cíl i to, aby se galerijní prostory otevřely hendikepovaným lidem. Údajně je překvapena nedostatečnou bezbariérovostí popisků k exponátům, protože, cituji: „Člověk s dyslexií nebo jinou poruchou zraku už tak malá písmenka nevidí.“
Říká se, že Bůh je v detailu, ale možná by bylo prospěšnější nejdřív vymyslet projekt, kvůli kterému si budou chtít návštěvníci všech normálností i poruch koupit vstupenky a ty cedulky si přijít přečíst, a až potom se piplat s fontem písma.