Článek
Anna Jagellonská (1503-1547), byť stála v pozadí, nepřímo ovlivňovala osudy naší domoviny. Především tím, že žila v době, kdy se svět nedávným objevem Ameriky ještě více rozevřel, a že se narodila do rodu Jagellonců. Jeho zakladatel, král Jagello, má sochu v newyorském Central Parku, a jehož dva příslušníci, Vladislav a Ludvík, byli českými králi.
Dějinnou shodou okolností se stala chotí Ferdinanda I. Habsburského (1503-1564), prvního panovníka tohoto rodu u nás.
Proč dějinnou shodou okolností? Když se díváme na dva portréty Anny Jagellonské (od Hanse Malera) a jejího bratra Ludvíka (od Bernharda Strigela), otevírá se tragický příběh. Začal zjara 1509 Ludvíkovou pražskou korunovací. Nebyly mu ani tři roky, měl neštovice a pod těžkou korunou usedavě plakal. Stejně jako jeho sestra Anna, kterou utišil až jejich otec Vladislav, když jí tu korunu na chvíli půjčil.
Špatné znamení? Možná. Její bratr, jenž má na portrétu temně rezavé vlasy po ramena a vypadá jako rocková hvězda, se po smrti otce ujal vlády. Bylo mu jen deset. Ve dvaceti musel čelit turecké přesile a v srpnu 1526 tragicky zahynul v bitvě u Moháče (dnes v jižním Maďarsku). Jeho kůň při ústupu spadl do bažiny a král se v ní v těžké zbroji utopil.
Výstava připomíná tuto tragédii kolorovaným dřevořezem ukazujícím nepřehlednou bitevní vřavu, zatímco skleněná vitrína představuje část turecké zbroje, konkrétně palaš s pochvou, turbanovou přilbu či luk a toulec s šípy.
Anna se stala chotí Ferdinanda I. již v raném mládí. Z typicky dynastického vnuceného spojení však časem byla téměř filmová láska. Tu vyjadřuje například dvojportrét manželů na papíře vytvořený podle dřevořezu Erharda Schöna. Oba partneři se vzájemně dívají do očí, čímž autor vyjádřil jejich hluboký cit.
Dvojice bust, sádrových odlitků z náhrobku v katedrále svatého Víta, oba prezentuje coby zralé panovníky. Při pozorné prohlídce si lze všimnout, že monarcha má typický degenerativní znak Habsburků, povislý dolní ret.
U modelu Belvedéru, tedy letohrádku Královny Anny, se lze nejen pokochat ladností renesanční stavby v italském stylu, ale zároveň si opět připomenout, jak Ferdinand Annu miloval. Podle kronikáře se prý dokonce po její smrti už nikdy žádné ženy nedotkl. Stavba byla totiž darem a vyjádřením lásky k ní.
Prostřednictvím takto ambiciózně pojaté výstavy si je možné uvědomit, že dějiny nejdou jenom hlavními cestami, ale že se často odehrávají i ve druhém, třetím plánu.
