Syn kulaka: Otec měl v očích slzy, když mu poprvé vzešlo obilí na vráceném poli

Kolektivizaci a vznik jednotných zemědělských družstev přenesl do české beletrie spisovatel Jiří Hájíček v knize Selský baroko.

„Po mém dědečkovi a babičce, kteří byli sedláci a hospodařili na 24 hektarech, nemám vůbec nic. Ani jednu fotku. To je důvod, proč jsem román psal ani ne tak ze vzpomínek, protože můj jednadevadesátiletý tatínek o tom nerad mluví. Dělal jsem si rešerše v archivech a nakonec z toho vznikl příběh jedné vesnice. Byl jsem překvapen, jak kniha zarezonovala na literárním poli,“ řekl Hájíček.

Z odborného hlediska kolektivizaci na Litomyšlsku zpracoval historik Martin Boštík v publikaci Se jménem Stalin zvítězíme. Kolektivizace v okrese Litomyšl. Esej do ní napsal Pavel Kosatík.

„Toto téma je jedno z nejdůležitějších pro uzdravení naší společnosti. Věci nejdou odčinit, ale pojmenovat je, aby mladé generace věděly, že to bylo. Kolektivizace ovlivnila drtivou většinu tohoto národa nejenom tím, že se někomu vzal nějaký majetek a že děti nemohly nikde studovat. Hlavně se rozvrátily mezilidské vztahy na vesnici. Dříve byly jiné a lidé nesli neskutečně bohaté vztahy k sobě navzájem i k přírodě, která je živila,“ vysvětlil Kosatík.

Jedním ze 42 pamětníků, kteří v Boštíkově knize promlouvají, je Josef Sotona, syn sedláka Jaromíra Sotony, jenž zažil v roce 1955 vystěhování z rodného statku v Trstěnici, a to na základě smyšleného obvinění.

„Otec hospodařil dobře, splnil všechny dodávky, neměli možnost ho do družstva dostat. Až si náš soused jednou půjčil naše koně a ukradl v lese dřevo. Státní bezpečnost využila jeho německého původu a poštvala ho proti otci. Estébáci mu nařídili, ať řekne, že Sotona ho ke krádeži navedl. Když to neudělá, vyřídí si to s ním jako s bývalým příslušníkem wehrmachtu,“ popsal Sotona.

Jeho otec nakonec dostal šest měsíců ve vězení. Když byl zavřený, zakázali jim komunisté bydlet na statku a vystěhovali je na druhý konec vesnice do zchátralé chalupy. Pole a majetek spolklo družstvo.

Soused se v roce 1989 ke všemu Sotonovým přiznal. „Velice toho litoval. Měl tři děti, byl to dělník a pořád žil pod hrozbami StB, že ho odsunou,“ vzpomínal Sotona.

Rodina byla připravená i na variantu, že se jednou k zabaveným polnostem a statku dostanou. A Josef Sotona byl vybrán jako nástupce. Dostal se i na vysokou školu, ale hned v prvním ročníku v roce 1971 přišel na rektorát dopis z JZD Trstěnice, že na vysoké škole studovat nesmí, protože musí zajistit hospodaření na této půdě.

„Rektor mi tehdy řekl, ať to vyřeším ‚socialistickým způsobem‘. Nevěděl jsem, co to znamená, ale podal jsem přihlášku do JZD… Tam mě ovšem nepřijali, což jsem pak tlumočil panu rektorovi. ‚Tak jste splnil veškeré podmínky socialistického soužití a můžete dál pokračovat ve studiu,‘ řekl mi k tomu a já tak mohl dostudovat,“ uvedl pamětník Josef Sotona.

Otec Josefa Sotony se dožil návratu polností a statku. Sotonovi jako jedni z prvních zažádali o 20 hektarů půdy. Nyní hospodaří na násobcích tohoto výměru.

„Když obilí poprvé vzešlo a s tátou jsme se šli podívat, jak roste, bylo na něm vidět veliké dojetí, slzy v očích, že jsme se mohli vrátit,“ vzpomíná Sotona, který připomněl i svou babičku, která vždycky věřila, že se jednou všechno změní.

„Celou dobu mi říkala: ‚Nikdy nic nesmíš bourat, ještě budeš jednou hospodařit‘,“ zavzpomínal na ženu, která se ovšem bohužel vrácení statku a polností nedožila.