Článek
Nesoustřeďuje se tedy jen na výpověď o hlubokém citovém vztahu dvou mužů. Rozšiřuje záběr pohledu nejen na problémy společenské a politické, ale i na vnímání umění, v němž dva začínající spisovatelé, vyhladovělí po letech nucené izolace během druhé světové války od veškeré krásy - jeden v koncentrácích Terezín a Osvětim, druhý v dolech, s ještě třetím, rovněž teprve v pokleku před literárním startem, Ludvíkem Aškenazym (ten měl za sebou frontu od Sokolova do Prahy) - byli jeden každému učiteli a konzultanty.
Literatura jako studna inspirace
Učili se s vášnivým zaujetím jak tvůrčímu psaní (tak se tomu ovšem říkalo mnohem později), ale hlavně tvůrčímu čtení (které si dodnes mnozí - dokonce ani někteří kritici - neosvojili). Rozebírali díla Th. Manna, Hesseho, Turgeněva, Gorkého.
"Literatura byla pro nás studně, skoro skutečnější než ten skutečný život, prožitý a zachycený zkušenostmi ostatních, hladina, v které se odrážel. Byl to zároveň svého druhu útěk od skutečnosti," říká autor.
Co zajímalo Otu Pavla
Čím se tedy Lustig ve své eseji zabývá především? Podle něho zajímalo Otu Pavla (popravdě samozřejmě všechny tři), jak člověk dosahuje vrcholného výkonu. Co tomu předcházelo. Proč jsme se narodili, naše vlastnosti, povaha, sklony, jaký je náš úděl, proč jsme všichni stejní a zároveň každý jiný. Nacházeli spolu souřadnice mezi literaturou a filozofií, psychologií, sociologií a antropologií. Hledali, jak se to vše vaří a přetavuje v člověku.
Hned zpočátku signálně zazní biblický pojem Armagedon, rozhodující bitva mezi dobrem a zlem. Čtenáři se vybaví znovu ke konci, při líčení nejdramatičtějšího zážitku, kdy byl autor ohrožen na životě těžce duševně nemocným Otou. Tenkrát Ota Pavel ďábla své choroby překonal - na jak dlouho? "Jsou to spíš úvahy a slíbil jsem, že budu psát vzpomínky. Snad to k nim patří," dodává Lustig.
Arnošt Lustig: Okamžiky (Arnošt Lustig vzpomíná na Otu Pavla) Nakladatelství Andrej Šťastný, 305 stran