Článek
Autor se totiž striktně drží rady svého otce, slavného kytaristy Fedora Freša, že nejhorší je, když se umělec bere příliš vážně. Striktní vážnost v tomto případě opravdu nehrozí, to je každému návštěvníkovi jasné, už když vkročí do galerie.
V bělostném, prosvětleném sále se na stěnách skví devatero až na dřeň oholených abstraktních autoportrétů a v centru interiéru trůní prostorový objekt Rolly Polly, kterému tvůrce říká s humorem sobě vlastním „pičus“. Sžíravá sebeironie a destrukce vlastního já jsou dva fundamentální fenomény, které ve Frešově díle tvoří pevnou a jasně charakterizovanou osu.
Všechny barevné autoportréty mají formát na výšku a jsou velice podobně pojaté. Celá série nese název Overhead a odlišuje je pouze římská číslice. Klíč k jejich pochopení tkví možná v onom anglickém názvu. Sousloví Low Overhead totiž znamená něco jako nízké náklady, jinými slovy úspornost. A výrazově úsporné jsou právě i tyto Frešovy autoportréty.
Daly by se popsat spíše coby autoportréty duševního rozpoložení autora než jako klasické podobizny. Tvůrce nám nedává prakticky žádné opěrné vizuální body. Ty si musí pozorovatel dohledat a analyzovat zkrátka sám za sebe.
Jediným vodítkem je prakticky jen a pouze oválný tvar hlavy. Někde ale přece jen vytušíme, že tvůrce chce něco tak trochu dopovědět. To je případ obrazu Overhead IX, na němž je mírně patrná jakási grimasa ve tváři, zatímco dílo Overhead II už pracuje pouze s abstraktními, volně rozprostřenými barevnými skvrnami.
A propos barevnost. Právě ta do jisté míry určuje, jak na člověka ten který obraz působí a jaké emoce v něm vlastně vyvolá. Je to však vysoce individuální. Jediné, co se dá o těchto uměleckých artefaktech vlastně říci, je to, že Frešo do nich vložil své já, které však karikuje a ironizuje prostřednictvím malířské techniky. Proto je v tomto případě tak důležitý odstup. A to jak prostorový, tak časový.
Hlavním opěrným bodem celé prezentace je však již výše zmiňovaná prostorová skulptura, nebo spíše objekt, Rolly Polly. Dílo samotné evokuje giganticky zvětšenou dětskou hračku. Figurka se po dotyku rozhýbe a nekonečně se uklání v prostoru na všechny strany. Vypadá jako poněkud scvrklý liliput s hlavou tak trochu připomínající extrémně zkarikovanou vizáž britského herce Tobyho Jonese.
Tato záměrná ironická sebeprezentace opět dokazuje, že umělec, který by se bral smrtelně vážně, se stává nechtěně právě takovou směšnou věcí, aniž si to ovšem sám plně uvědomuje. Viktor Frešo tomu předchází tak, že do svých děl vkládá sám sebe jako směšného hrdinu, který se jako symbolické alter ego prolíná všemi autorovými uměleckými projekty.
