Umění ulice: s Rothem na hladké ploše

Pár metrů od zastávky tramvaje si Roth beze spěchu vybaluje nádobíčko: láhev s vodou, sklenici hustého lepidla, které bude podle potřeby ředit, a malířský váleček. Z papundeklového obalu vybírá motiv navržený speciálně pro toto místo: "Mám to tady rád, dřív bývalo okolí podchodu frekventovanou graffiti zónou, teď sem hodně lidí chodí lepit. Líbí se mi pohyb aut kolem, křižovatka, semafory, Václavák rozříznutý magistrálou a budova Muzea - prostě koncentrace toho, čím město je."

Přístup k místu není obtížný, žádných kaskadérských kousků dnes nebude třeba. Nakloněn přes plochu černého obdélníku Roth výrazně zrychluje pohyb a celá akce trvá nanejvýš tři minuty. Lidé mířící do podchodu jej samozřejmě registrují, ale nezdá se, že by je to příliš zajímalo. Spěchají se skloněnými hlavami, a odporují tak Rothově předpovědi, že "no jo, dneska je hezky, venku davy lidí, spousta z nich bude mít kecy"; je však možné, že případné komentátory situace odrazuje přítomnost dvou fotografů.

Obyvatelé velkoměsta neradi ztrácejí anonymitu, a tak lákavé možnosti pustit se do subtilní postavičky s rukama od lepidla odolávají. Zastavuje se pouze babička v důchodovém věku a zajímá ji, co nám autor míní svými obrázky sdělit: "Tou pistolí nás chce jako zastřelit nebo co?!" Vysvětluji, že je to jen vtip, místo nábojů přece z hlavně vycházejí hvězdy Jakubova loga, takže jestli po nás chce něčím střílet, tak asi jen svými nápady. Babička pokyvuje hlavou. "Aha, tak to je dobrý, hlavně aby kvůli tomu nespad'." Kupodivu vůbec neřeší, jestli se to smí. To už Roth svižně seskakuje na chodník a jde z odstupu zhodnotit výsledek. Čerstvý nátěr odráží sluneční paprsky, energie čistě bílých ploch kontrastuje s apatickou bezbarvostí okolí, poryvy větru, ve kterých už je cítit jaro, a spokojené úsměvy na našich tvářích - všechno do sebe zapadá.

Tento krátký okamžik společně sdíleného pocitu lehkosti bytí přijímám jako odpověď na otázku, k čemu je to vlastně dobré a proč to Roth dělá. Je mu třiadvacet, absolvoval uměleckou průmyslovku, pracuje v knižním vydavatelství a grafickému designu by se rád věnoval profesionálně. Uvažuje o studiu na nějaké další umělecké škole, ale slova "umění" a "umělec" přitom důsledně vyslovuje v uvozovkách, tedy poněkud opovržlivě. Není jediný z komunity, u koho jsem si toho všimla, a tak se během přesunu na další místo pokoušíme vysvětlit jeden druhému chápání jejich významů: "Pro mě má slovo umění přídech něčeho umělého a vykalkulovaného. Postoj člověka, který se prohlašuje za umělce a svou práci za umění, mi není sympatický. Cítím v tom pózu, hysterii a zveličování. Kreslení je řemeslo, které mě baví, a chci se ho co nejlíp naučit a využívat, nic víc. Streetart, podobně jako graffiti, skateboarding a hip hop, je pro mě především o realitě, o obyčejných věcech. Srazy s klukama na Muzeu, první mejdan, na kterém jsem se opil, první koncert, na který jsem šel sám, starý graffiti ,písy' na Palmovce, melancholická atmosféra nádraží, kterou jsem si často užíval víc než to, že tam taky náhodou maluju po zdech, holky..., to jsou věci, na který myslím, když hledám téma pro design nálepky."

Ale proč to musí být zrovna nálepka? Proč ne obraz vytvořený v ateliéru, pověšený na zdi? Je za tím ta často zdůrazňovaná potřeba komunikace? A co když jí kolemjdoucí nerozumějí nebo vůbec nechtějí? "Mám radost, když moje věc někoho inspiruje k odpovědi, ale kvůli tomu to nedělám. V první řadě mám prostě rád tenhle druh estetiky. Dobře umístěná nálepka může být dekorativní, umocní třeba atmosféru místa. Namalovat obraz trvá dlouho a chce to klid, zatím mě to moc neláká. Tím, co dělám, nechci nikoho provokovat nebo štvát, ale je to tak, že streetart oslovuje hlavně mladou generaci. Na starší lidi působí negativně, protože jej vnímají jako cizí prvek, který do města nepatří. Je to generační záležitost, co se s tím dá dělat?"

Jakub na druhé straně podchodu přelepuje svými plakáty něčí ne příliš povedené tagy. Proč se lepení věnuje tak málo holek? "Důvody můžou být různé, od asi vrozené nechuti slečen mít pořád zapatlané ruce, vlasy a oblečení od barev a lepidla, přes zkušenost, že uvolnění jim přináší spíš jiná činnost, jako třeba nakupování nebo vztahy, až po fakt, že parta byla vždycky záležitostí kluků, stačí se jen podívat do literatury na všechny ty modifikace Rychlých šípů. Chci, aby mou holku zajímalo, co dělám, ale nemusí to být zrovna umělkyně z Akademie, která z toho udělá vědu a bude to pořád dokola rozebírat."

To už se nacházíme v té depresivnější části Smíchova, kde je k vidění hlavně asfalt a beton. Rothovi padla do oka trafostanice u velké křižovatky, kterou v mžiku polepí obrázky nočníku, z něhož se kouří. Příznačný symbol pro ovzduší zamořené výfukovými plyny, což? Cestou zpět míjíme zdi pokryté graffiti a já se vyptávám, zda mezi writas platí nějaká nepsaná pravidla o výběru místa: "Většina respektuje Karlův most a podobné architektonické památky, ale jinak je to individuální, takže můžu mluvit jen za sebe. Myslím, že graffiti vypadá nejpřirozeněji na betonových zdech a plechových ohradách, plastových kontejnerech, v zanedbaných podchodech a podobně. Dobrý jsou taky vlaky, soupravy metra nebo dodávky." Celkem souhlasím, ale co třeba tagy na nové omítce rodinného domku mezi záhony tulipánů? Není tohle snad něco, o čem rozzuřený majitel právem mluví jako o vandalismu? "To je těžký, tag je totiž skutečným základem graffiti. Někdy se stávalo i mně, že jsem v určitý chvíli dokázal vidět pouze plochu metr krát metr a okolní souvislosti neřešil. Zaujala mě třeba jen barevná kombinace spreje s podkladem omítky, a už to bylo. Upřímně říkám, že princip tagování chápu, i když sám se mu už nevěnuju. Víc než to, kde jsou, mi u většiny tagů vadí hlavně jejich nekvalitní grafické zpracování. Práce s nálepkou má výhodu v tom, že poskytuje dostatek času na rozmyšlení a realizaci nápadu, takže esteticky je to pak úplně o něčem jiném, a navíc nic neničíš, odstranění je snadné."

To je odpověď, která se mně, s tendencí prezentovat graffiti jako neškodnou zábavu výtvarně nadaných dětí, poněkud nehodí do konceptu. Jakub se však na nějakém přikrášlování reality podílet nehodlá. Vzpomenu si na slova jeho kámoše PASTY, který pravil, že největší ránu by asi graffiti zasadila jeho legalizace. Princip "kdo z koho" by přestal fungovat a writerů by drasticky ubylo. Peace and respect... eh?!

Je jasné, že streetart a graffiti patří na ulici, jaký smysl má tedy pořádání výstav mezi čtyřmi stěnami galerie? "Nabídka přišla od Ateliéru 1, sám jsem byl zvědavej, jak to vlastně dopadne a s jakým očekáváním tam lidi přijdou. Vystavili jsme věci inspirovaný městem: jak vnímáme podchody, světla, navigační systém nebo lidi v nočních tramvajích. K realizaci jsme použili vlastní sítotisk a vyzkoušeli i techniky, který se na ulici použít nedaj, například kombinace malby a sítotisku na překližkových deskách. Měsíc přípravy jsme strávili v garáži, kam jsme přišli rovnou z práce, a do noci na tom dělali. Občas nám PASTOVA máma přinesla čaj, pak jsme na pár hodin upadli do postele, ráno zas do práce a tak pořád dokola. Poznal jsem, co to je, když děláš, co tě baví, a zároveň toho máš plný zuby. Smysl výstavy vidím právě v téhle zkušenosti, která vyvrcholila vernisáží, čili mejdanem, na kterej přišla spousta kámošů a známých. Vůbec jsme nečekali, že přijde tolik lidí, všichni se bavili, popíjeli, pokuřovali a okukovali naše věci. Neřešili jsme, jestli výstava je ten ,správnej' streetart nebo ne. Pokud to ale někoho nakopne k tomu, aby začal dělat vlastní věci, tak to streetart je, ne?"

PASTA, kterého jsem se na pocity z výstavy také ptala, odpověděl takto: "Na přípravu bylo málo času a všechno se ještě komplikovalo tím, že práci se sítotiskem jsme se vlastně teprve učili. Mrzelo mě, že na výstavě nebylo víc fotek dokumentujících práci na ulici. Ty, které tam byly, navíc ani nevyhovovaly velikostí. Výstavu jsem vzal jako příležitost vidět svoje věci soustředěný na jednom místě a pokecat o tom. Kromě kámošů přišlo i pár lidí od umění, například Kurt Gebauer. Říkal, že se mu to líbí, a povzbuzoval nás v pokračování, což mě samozřejmě potěšilo, ale jinak cítím, že mým místem je ulice, tam jsem začal a tam zůstanu. I přesto si výstavu za nějaký čas rád zopáknu. Jo, mimochodem - slyšel jsem, že policie se chystá zavést za streetart stejné postihy jako za graffiti, takže bych policistům rád vzkázal toto: Rychle na to zapomeňte! Komerční nálepky či plakáty umístěné na ulici bez povolení se klasifikují jako ,černý výlep', a ten se obvykle pokutuje částkou 1000 Kč. Nevidím jediný důvod, proč by tomu mělo být u těch nekomerčních jinak. TRY TO STOP ME!"

S Rothem končíme u Anděla, kde se kolem něj shromáždí klubko malých kluků se zájmem o zbylé nálepky. Všichni se loučíme a říkáme si, jak jsme rádi, že jsme sobotní odpoledne strávili venku a spolu, místo abychom se v depresi povalovali doma u televize. I to je jedna z odpovědí na otázku Proč streetart? - důvod k pohybu na čerstvém vzduchu s lidmi, které máte rádi, a ve městě, kterým obvykle spěcháte tak, že nemáte šanci si ho užít. Všem, kteří odmítají uznat uměleckou hodnotu streetartu a graffiti, bych ráda připomněla historickou zkušenost: malíři, kteří svá plátna pokrývali křiklavými, vyzývavými barvami, se od pohoršeného kritika dočkali hanlivé přezdívky, která se nakonec ujala jako název pro celý směr. O téměř sto let později můžeme konstatovat, že nebýt odvahy těchto fauvistů malovat rudé nebe a modré stromy, dodnes by se asi věci denní potřeby vyráběly pouze v neutrálních odstínech hnědé, černé a bílé. Kdo z nás ví, zač jednou naši pravnuci streetartu poděkují? Skutečnost, že někdo vytvoří tak promyšlené dílko, jakým některé nálepky bezesporu jsou, a nežádá za jeho zhlédnutí peníze či netrvá na jeho přežití někde v bezpečí výstavní síně, mě naplňuje radostí a nadějí, že jde o první krůček, první postrčení k tomu, aby (řečeno s Claesem Oldenburgem) "umění otevřelo dveře galerií, za kterými tak dlouho podřimovalo, a vyšlo se trochu projít ven, do kina nebo na koupaliště. Aby si dalo pivo, zastavilo se na rohu, vykouřilo cigaretu a rozhlédlo se trochu po světě, co že je tu nového."