Článek
Jejich estetickou, duchovní i uměleckou koexistenci, vyjádřenou prezentací vytvořených děl, je možné v galerii Musea Kampa vidět do 17. května.
Podstatou tvorby obou tvůrců je úporné hledání nových estetických výrazů, neobvyklých tvarů i pracovních postupů. Ať už se jedná o využití v oblasti netradičních materiálů, jako je například plexisklo či sololit (Kurandová), nebo probádávání možností v oblasti elektrografie (Rybka).
To, že mluvíme o vizuálních experimentech, neznamená, že návštěvník na výstavě neuvidí „obvyklé“ umění, konkrétně malířství. Zastupují ho dva oleje na plátně, shodou okolností sedící ženské akty.
Kurandová na svém obraze Běla (1963) implantuje do šedomodrých tónů i další barvy (mimo jiné modrou či žlutou), které křivkám ženského těla dávají větší plasticitu. Zatímco Rybkův Akt Fernandy (1961) pracuje s více méně šedými barvami, které posouvají výraz až k melancholickému vyznění. A jemně nazelenalé tělo vypadá, jako by se ztrácelo v jemně potemnělém šerosvitu.
Co se týče úspornosti barev, tak tu najdeme na výstavě v mnoha formách. Nejmarkantnější to je v případě Rybkových elektrografií. Černá a bílá, to jsou dvě krajnosti, se kterými umí pracovat. Různě se proplétající linie na papíře mírně připomínají Boudníkovo hledačství magie kovových otisků.
Minimalistickou barevnost využívá i Jaroslava Kurandová. Akryl na plátně Janu Palachovi (1989) chce pozorovatele oslovit skrytou symbolikou, a ne prvoplánovou daností. Hlavním tématem je ubíhající prostor do nekonečného horizontu.
Jako kdyby šel člověk úzkým betonovým koridorem do neznáma a nevěděl, co ho na konci čeká. Palach řekl, že člověk může bojovat se zlem, na které právě stačí. A právě takový dojem si můžeme odnést, když sledujeme zmíněné dílo. Stísněný koridor nás tlačí někam dál a vlevo nahoře svítí žlutá skvrna. Je to světélko naděje, anebo živá pochodeň?
Dočkáme se ale i veselých barev. Rybkovo vidění dokonalosti modrého kruhu na žlutém podkladě nebo oranžová, šedá a červená linie zalomená na modré ploše ukazují zase oba umělce odlišně. Vystavené obrazy působí tak trochu jako kulisy z nějakého animovaného filmu. Tento dojem podporuje ještě mnohobarevný prostorový objekt, který vypadá jako duo pop artových menhirů. Právě tady je patrné, jak základní geometrické tvary zasazené do trojrozměrného prostoru mohou vytvořit fantaskní paralelní svět.
Ona výše uvedená spřízněnost vyhřezne naplno, až když si návštěvník v klidu projde celou výstavu. A pochopí, že oba výtvarníci na sebe vlastně dokonale navazují, vzájemně se rozvíjejí a vždy dořeknou to, co ten druhý jen naznačí.
