Článek
Především si musíme uvědomit, že s blížícím se vstupem do Evropské unie poněkud ztrácí na významu model středoevropské kultury, jejíž zlaté srdce bylo (a bilo) v Praze. A skupina Tvrdohlaví byla statisticky velice významně skupinou českou a pražskou. Ještě když pevně existovala, na začátku let devadesátých, všech jejích deset členů žilo v Praze. Dnes z nich pouze čtyři (to jest čtyřicet procent členů skupiny) zůstávají Pražáky bytem. Směrem na východ se přesunul Standa Diviš, po něm Zdeněk Lhotský a posléze - až do Brna - Stefan Milkov. Můžeme tedy abstrahovat a hovořit o viditelném přesunu okcidentální kultury směrem orientálním. (Říkalo se, že za Břeclaví začíná Východ!) Nakonec ten pruský intelektuál Spengler se svým fantasmagorickým Zánikem Západu a teorií, že kultury, podobně jako všechny živé organismy, se rodí, stárnou a umírají, bude mít pravdu!
O okcidentální kultuře bych se ani nezmiňoval, to jsou silná slova, jen bych skromně poznamenal, že té českosti a pražáctví bylo hned na té slavné první výstavě Tvrdohlavých méně než málo. Spíše byly slyšet hlasy, že jsou to vlastně velice pozdní ohlasy na umění dávných kultur, jeden v tom viděl step a Skyty, druhý Egypt a třetí fetiše z afrického pralesa až odněkud ze Zambie. Měli tedy Tvrdohlaví od samotných začátků pověst jakýchsi poutníků exotikou. Čirý mýtus! Stejně jako jsou myticky neskutečné všechny skupiny!
Ale zpět k té hudbě. V životě starých Čechů měla prý vždy důležité místo. Také u Tvrdohlavých a té jejich významné části, kterou dnes veřejnost jako výtvarníky vídává jen zřídka. Častěji je vidí hrát - na hudební nástroje i na jevišti. Pokud ale nehrají a chtějí, aby jim bylo hráno, většinou volí Čechomor. Ale také byl slyšen hlas, že ještě zarputilejší a tvrdohlavější je Věra Bílá.
Na okraj společné výstavy skupiny pod názvem Tvrdohlaví V. shostem René Háblem, která potrvá v prostorách pražského paláce Lucerna do 30. srpna.