RECENZE: Zakázaná láska na pozadí války, která se nedá přežít ani zapomenout

Po premiéře na letošním německém festivalu Berlinale zamířil očekávaný seriál v dubnu na platformu Prime Video. Tam byl ovšem přístupný pouze pro Austrálii, Nový Zéland a Kanadu. Nyní je konečně celý k vidění i u nás. Do nabídky ho zařadila videotéka Max, a pokud holdujete válečným dramatům, rozhodně stojí za vaši pozornost.

Dorrigo Evans je válečný chirurg, plukovník, muž, který vede australské zajatce při stavbě barmské železnice smrti. Ale také nevěrný manžel, poblázněný milenec a emocionálně ztracený člověk.

V podání Jacoba Elordiho (Euforie) a později Ciarána Hindse (Řím) působí jeho postava jako vnitřně rozpůlená socha. Jedna část je naplněná mládím a poháněná přežitím, druhá zlomená, neschopná žít život jako předtím. A když se díl za dílem vrství na jeho tělo jizvy, i zprvu odtažitý divák si ho postupně připouští víc a víc k tělu.

Na povrchu sledujeme osudy válečných zajatců. Muže, kteří s minimem nástrojů, bez jídla, s úplavicí a cholerou staví skálou koleje pro japonskou armádu. Den za dnem přežívají v hluboké džungli, za zvuků biče, pachu potu a hniloby. Doufají, že jakmile stavba skončí, budou volní, a snaží se věřit, že se budou moci vrátit domů. Tato naděje ale bledne každým dnem stejně jako oni.

Máloco co se v televizi v posledních letech objevilo, působí tak autenticky a surově jako Úzká cesta na daleký sever. Výprava je mistrovská a detaily nechutné, přesně tak, jaké mají být. Čtvrtá epizoda pohne i s těmi, kdo si mysleli, že už je nic nerozhodí. Postavy, ke kterým si i přes jejich krátký pobyt na obrazovce vytvořili pouto, trpí a mizí.

Pod tím vším se odvíjí ale i osobní linka hlavního hrdiny. Příběh vztahu, který začíná mezi Dorrigem a Amy (Odessa Youngová), mladou ženou jeho vlastního strýce (Simon Baker), se prolíná a kontrastuje s děsy v zajetí. Silná vášeň a láska mezi nimi vzplála těsně předtím, než se Dorrigo vrátil do boje a skončil v zajetí. A právě to ji umocňuje a dodává Dorrigovi sílu k přečkání toho nejhoršího.

Odvaha seriálu spočívá v tom, že se nebojí ukázat bolest v celé její šíři. Bití, smrt, amputace bez patřičných nástrojů nebo anestezie, neúspěšné operace, pád těla i ducha. V zajetí se nehraje na hrdinství, ale na přežití. A když už se hlavní hrdina konečně vrátí domů, je prožitky značně poznamenán a chodí jako tělo bez duše. Lidé kolem něj sice žijí, ale jeho duše zemřela v džungli.

Adaptace knihy, která je sice z části fikce, ale vznikla jako osobní pocta autorovu otci (vězni na železnici smrti), působí místy jako obří pomník. A přesně v tom je její síla i slabina. Všechno je krásně nasvícené, nasnímané, technicky precizní i herecky kvalitně obsazené. Především Jacob Elordi zde podává velmi přesvědčivý výkon.

Na druhou stranu se nejedná o příběh, který by přinášel jakékoli nové poznání nebo se vyjímal svou zápletkou, ač z jeho základu čerpajícího ze skutečné události mrazí. Čím však zcela vítězí, je jeho celková atmosféra. Na té si dali tvůrci v čele s režisérem Justinem Kurzelem, stojící například za povedeným thrillerem Řád z roku 2024, skutečně záležet.

Velkou zásluhu na atmosféře má výprava, která dokáže beze slov sdělit víc než nejvytříbenější monology postav. Všudypřítomná špína, vlhkost, šlachovitá těla, která se už nedokážou postavit, a zarostlá džungle, ze které není úniku, to vše dokáže silně zapůsobit. Na druhé straně stojí city, něha, touha a přitažlivá síla zakázaného ovoce, která se zdá být až neporazitelná.

Přestože jsou mnohé válečné pasáže těžké na sledování, nedá se od nich odtrhnout. Tam, kde se příběh opírá o utrpení, je nejsilnější. Jakmile se přesune k osudové lásce, opadává naléhavost a přichází zpomalení, není to však na škodu, nýbrž na nádech. Obrazy z budoucnosti pak jen tiše vše dokreslují.

Dorrigo je postava, která cítí vinu za přežití, za nevěru i za vzdálení se rodině, přesto nehledá vykoupení. Celý život se snaží pochopit, proč se zrovna on vrátil zpátky, když jiní ne. A v tom je jeho tragédie i krása. Doma na něj totiž nečekala Amy, ale jeho snoubenka Ella, která celých pět let jeho zajetí doufala, že se nakonec stane jeho ženou.

Adaptace věnuje samotnému Dorrigovi dost prostoru, ač leccos z jeho života nechává vyznít jen mezi řádky. Mnohé vnitřní boje a pocity zůstávají nevyslovené a jejich uzavření jako by visela někde v prostoru. Možná že právě díky tomu působí celý příběh natolik autenticky.

Úzká cesta na daleký sever rozhodně není lehké dílo v jakékoli své podobě. Seriálové zpracování nemá problém s občasným zastavením děje, kdy diváka nechává jen nasávat atmosféru. Tím však dokáže neskutečně vtáhnout a zapůsobit tak, aby po něm zůstal silný otisk.