RECENZE: Trefa do černého, odložené případy Oddělení Q lákají na chytlavé krimi

Když se detektivové zjeví na místě činu a začnou obhlížet okolí těla, nečekaně narazí na schovávajícího se muže s nabitou zbraní. Mladý policista zemře, vrchní inspektor James Hardy (Jamie Sives) skončí ochrnutý a detektiv šéfinspektor Carl Mørck (Matthew Goode) přežije jen o vlásek.

Nadřízení ho poté uklidí do suterénu, kde má založit oddělení pro odložené případy. Jako první případ si vybírá čtyři roky staré zmizení vládní úřednice Merritt a rozplétání záhady začíná.

Souběžně sledujeme i státní zástupkyni Merritt Lingardovou (Chloe Pirrieová). V procesu s vlivným podnikatelem čelí anonymním výhrůžkám a doma se stará o mentálně postiženého bratra Williama (Tom Bulpett).

Zatímco vystrašená Merritt zatahuje rolety a zamyká dveře, Mørck si k ruce bere tichého IT technika Akrama Salima (Alexej Manvelov) a odhodlanou kadetku Rose (Leah Byrneová). Trojice znovu prochází předchozí vyšetřování a začíná být jasné, že stopy nevedou jen do minulosti oběti.

Ačkoli někteří fanoušci předlohy a předchozí filmové adaptace (Žena v kleci z roku 2013) prskají kvůli přesídlení děje do Skotska, nově vybraný Edinburgh a fiktivní ostrov Mhòr zde fungují velmi dobře.

Kamera se vyhýbá pohlednicovým záběrům a vede diváka podél vlhkých průjezdů, šedivých sídlišť a opuštěných skladů. Město působí živě a zároveň znaveně všemi příběhy, které se do jeho kamene otiskly. Ostrov jako izolované a ponuré místo, odkud nevzejde nic dobrého.

Vizuál seriálu je barevně velmi chladný. Obraz jako by odrážel duševní rozpoložení postav i těžkost případů, které se znovu otevírají. Tmavé tóny spolu s výraznou zelenou a žlutou převažují i ve vnitřních scénách a vytvářejí silně stísněnou, přesto velmi návykovou atmosféru.

Seriál se ale nebojí ani silných barevných kontrastů s jinými odstíny, které občas nečekaně prosvětlí scénu a připomenou, že i v tomhle světě je prostor pro humor a lidskost.

A právě humor hraje v Oddělení Q důležitou roli. Není tu proto, aby odlehčil napětí, ale aby prohloubil postavy. Mørckovo suché odsekávání, Roseina drzá přímost i Akramova mlčenlivá ironie dělají z jejich spolupráce nejen funkční tým, ale i přirozeně vtipnou trojici, s níž se dá snadno ztotožnit.

Mørck je ten typ hrdiny, který zpočátku působí nesnesitelně, ale čím déle ho sledujete, tím víc si ho oblíbíte, podobně jako doktora House. Nejen pro jeho sarkasmus a cynismus, ale i schopnost vidět to, co ostatním uniká.

Je to ten druh humoru, který nevystoupí z rámu, ale zůstává v postavách a jejich dynamice. A právě díky tomu tahle kriminálka krásně odsýpá.

Vedlejší postavy tu nejsou jen do počtu. Každá z nich má vlastní agendu, vlastní tón i energii. Ať už jde o nadřízenou Moiru Jacobsonovou (Katie Dickieová), Mørckovu terapeutku v podání Kelly Macdonaldové, nebo samotnou zmizelou, všichni hrají s přesností a bez falešného tahu. Nikdo není přehnaně stylizovaný ani plochý. I malá role tu dokáže rezonovat.

Několik epizod se nebojí zpomalit a věnovat čas vztahům a traumatům. Mørckův vztah k Hardymu se zrcadlí v několika málo scénách u nemocničního lůžka. Protagonista komunikuje pohledem, tichem nebo krátkým vtípkem.

Merritt mezitím balancuje na hraně zlomu a snaží se pochopit, proč se ocitla v dané situaci. Její linie je vyprávěna nelineárně a s citem tak, že udržuje napětí, a (jak bývá pro kriminálky zvykem) několikrát záměrně zmate diváka.

Scott Frank ukazuje, že umí pracovat s napětím i atmosférou. Střih je přímočarý, záběry pečlivě naaranžované, tváře pachatelů zůstávají skryté do poslední chvíle. Prostory bývalých umýváren, kde vzniká Oddělení Q, zapáchají skoro i přes obrazovku. A i když se ve středu série vyšetřovatelé možná až příliš okatě vydají špatným směrem, vyprávění znovu rychle nabírá směr.

Hudbu k seriálu složil Carlos Rafael Rivera, dvorní skladatel Scotta Franka, oceněný cenou Emmy za jejich předchozí spolupráci na Dámském gambitu. Jeho styl zůstává rozpoznatelný i tady. Jemně pulzující tóny podprahově budují napětí, aniž by přehlušily obraz, a i když zůstávají nenápadné, dokážou se usadit v paměti.

Minisérie funguje jak pro diváky, kteří nečetli předlohu ani neviděli předchozí filmy, tak pro ty, kteří tvorbu Adlera-Olsena dobře znají. Frank zjednodušil vedlejší linie a přidal nové vrstvy hlavním postavám, aniž by narušil logiku vyšetřování.

Znalci ocení, jak scénář převádí knižní melancholii do obrazů, nováčci zase to, že každá epizoda přináší konkrétní posun. Výsledkem je kriminálka, která je chytrá, sevřená i lehce osobní. A přestože je seriál k dispozici i s českým dabingem, rozhodně doporučuji ho sledovat v původním znění se skvělou skotskou angličtinou, která dodává celému zážitku ještě větší šmrnc.