RECENZE: Rivalové 2 jsou svědectvím o hodnotě komika

Druhý díl o hrozném hokejistovi se solidním golfovým drivem kina přeskočil, Adam Sandler však na greenu řádí stejně jako v počátcích své filmové kariéry.

Znovu jde o klasickou taškařici, ve které nelze brát vážně nic a nikoho. Divák v ní rozhodně nenajde sofistikovaný humor, s tím ale tvůrci určitě počítají. Za vlasy přitažené jsou zápletka, jednotlivé postavy i humor. Sandlerovci ale tradičně hrají i s rodinnými trumfy, kdy tentokrát babičku vystěhovanou z domova nahrazuje mladá dcera a její studijní sny.

Atmosféra filmu do značné míry napovídá, že jde o malý dýchánek s přáteli po třech dekádách. Sandler do filmu vrátil kamarády, ale i členy své rodiny. Mezi jednotlivými jamkami tak najdete jeho skutečnou manželku, matku, tchyni a ve větších rolích dcery Sunny a Sadie.

Druhé housle pak hraje početná enkláva celebrit a golfových profesionálů. Ve snímku se mihnou John Daly, Travis Kelce, Margaret Qualleyová, Rob Schneider, Jon Lovitz, Steve Buscemi, Post Malone, Ben Stiller nebo dokonce zpěvák Eminem.

Vše hraje co nejlépe na nostalgickou notu s nestárnoucí komediální ikonou, jakkoliv infantilní. Nový Happyho rival tentokrát od základu mění svět golfu a jeho inovace jsou přesně vodou na mlýn komedie Sandlerova střihu (však si ji také brooklynský rodák sám napsal). Je to jiný filmový svět a nebýt hlavního hrdiny, asi bychom se nad koncepcí a celkovým vyzněním Rivalů pozastavovali víc.

Pokud by štístka s fanatickým zápalem pro škrcení, nadávky, alkohol a Boston Bruins hrál kdokoliv jiný, skončil by snímek několik parů pod standardem současné komedie, byť uvedené v premiéře na streamovací službě.

Značka Sandler má ale váhu a nastavuje specifická očekávání, která Rivalové 2 objektivně plní. Stejně jako nenápadně trefuje přirozenou potřebu fandit outsiderům nebo se pousmát nad Sandlerovou slabostí pro sport všeho druhu.

Z perspektivy někoho, kdo o Happyho Gilmora v životě nezavadil, půjde zcela jistě o naprostý výbuch, který bude mít spíš negativní efekt. Takových filmových konzumentů bude ale pramálo. Všechny naznačené šílenosti navíc pomáhají doručit lidé, kteří v pop-kultuře něco znamenají.

Na film se tak lze dívat jako na sociální experiment. Může průměrná komedie stylisticky a žánrově zamrzlá v devadesátých letech stále do jisté míry bavit, a dokonce vydělat peníze autorům?

Určitě ano, pokud je její filmový předchůdce zakořeněný v mysli fanoušků a pokud v titulcích zůstává jméno Adam Sandler. A je velmi těžké fandou nebýt.