RECENZE: Režijní debut Winsletové sází na hereckou souhru a citlivé podání tématu odcházení nejbližších

Jde o bolestné a tíživé téma, které se týká každého z nás, kdo si prošel podobnou zkušeností s odcházením svých nejbližších. Film ho však nevypráví vyloženě tragicky, ale spíše tragikomicky, s nadhledem a typickým britským humorem, jenž slouží k vykreslení postav i jejich vzájemných konfliktů.

Za scénářem stojí Joe Anders, dvaadvacetiletý syn Kate Winsletové a režiséra Sama Mendese. Napsal ho už v jeho devatenácti letech na základě výzvy lektora kurzu scenáristiky, který ho vedl k tomu, aby vycházel z osobní zkušenosti.

A on se rozhodl zpracovat odchod své babičky z matčiny strany, která zemřela na rakovinu, když mu bylo třináct let. Dětská optika vnímání této události, i to, v kolika letech scénář napsal, se promítá do možná trochu naivního nebo uhlazeného pohledu na tak závažné a citlivé téma.

Andersovi, ve spolupráci s jeho matkou, která se u tohoto projektu ocitla v trojjediné pozici režisérky, herečky i producentky, nešlo ale vyprávět primárně o smrti. Spíše o rodině a vyrovnání se s tímto faktem a smíření se s ním.

V tom film plní terapeutickou roli nejen pro tvůrce, ale i diváky. Kate Winsletová a její syn se zaštiťují, že jde o fiktivní příběh a jeho zápletka s dysfunkčními rodinnými vztahy opravdu neoplývá nějakou žánrovou originalitou.

Podobně i vizuální jazyk, který režisérka zvolila. Ten působí velmi střídmě, se snahou neupozorňovat na sebe, ale především na hereckou souhru. V tom se odráží zkušenost Kate Winsletové jako herečky, která ale svou roli nijak neupřednostňuje před ostatními.

Sbohem, June je v dobrém slova smyslu ansámblový film, postavený na výrazných výkonech, které se doplňují. Nesnaží se oslnit svým stylem nebo kamerovými jízdami. Režisérka ve spolupráci s kameramanem se snaží vnést do nemocničního prostředí s šedivými chodbami kus hřejivosti, vytvářené rodinnou pospolitostí.

Umírání matriarchy se stává katalyzátorem usmíření a příležitostí k vyříkání dlouho potlačovaných křivd, zejména mezi sestrami Julií (Kate Winsletová) a Molly (Andrea Riseboroughová). Jejich scéna na chodbě u kávovaru, kdy si přiznají důvod letité nevraživosti, patří k nejdojemnějším momentům filmu.

Čas na nápravu pošramocených vztahů i uchystání se na nevyhnutelné rozloučení se však krátí. Na začátku June (Helen Mirrenová) zkolabuje v kuchyni a skončí v nemocnici. Verdikt lékařů je neúprosný – rakovina metastázovala a Vánoce už s největší pravděpodobností nezažije.

Čtveřice sourozenců s dětmi i s manželem June Berniem (Timothy Spall) se střídají u jejího lůžka, každý z nich s vlastními pocity – jak se se skutečností, že jejich matka odchází, vyrovnat. June, napojená na přístroje a smířená se smrtí, se zas snaží své dospělé děti nenápadně motivovat tak, aby uměly žít i bez ní a hlavně spolu.

Nejstarší sestra Helen (Toni Colletteová) se musí vyrovnat s tím, že její dítě už nepozná svou babičku. Nejmladší bratr Connor (Johnny Flynn), který o matku pečoval, zase hledá odpověď na otázku, kam dál svůj život nasměrovat.

Prostřední sestry, úspěšná manažerka Julia, která z velké části finančně táhne celou rodinu, a mladší Molly, žena v domácnosti, se s matčiným odchodem vyrovnávají každá po svém. Julia emoce potlačuje, zatímco u Molly se únava, frustrace a smutek slévají do ventilu v podobě slovních výpadů vůči okolí.

Jejich otec Bernie se zdá, že není schopen plně posoudit vážnost situace. Nakonec je to ale právě on, kdo rodinu spojuje – uspořádá na onkologickém oddělení předčasnou oslavu Vánoc v rodinném kruhu. K tomu přispívá i nemocniční ošetřovatel, příznačně pojmenovaný Angel (Fisayo Akinade).

V čem se projevuje Andersova scenáristická nezkušenost, je v charakterizaci postav. Zatímco Helen jako instruktorka jógy je spíše vykreslena jako komická figurka než postava s hloubkou, tak Kate Winsletová svým zdrženlivým výkonem řekne o své postavě mnohem více.

Každá z postav vládne trochu jinou energií – je více či méně otevřená a se ztrátou milované osoby se vyrovnává vlastním způsobem. Režisérce se dobře daří tyto jejich polohy synchronizovat tak, aby divák ke každé z nich pociťoval empatii.

Sbohem, June je rodinným projektem ve více významech tohoto slova. Nejen v tom, jak Kate Winsletová zaštítila scénář svého syna, ale i v tom, o jakých hodnotách společně vypovídají. Slavná herečka ve svém režijním debutu prokazuje cit pro vedení herců a jejich souhru, ne už tolik pro nějaký osobitější styl vyprávění.

Jejímu filmu nechybí citlivost ani smířlivá naděje v tom, jak se vyrovnat se ztrátami nejbolestnějšími. Vánoční klasikou se sice, i přes nasazení na Štědrý den na Netflixu, nestane, nejen kvůli absenci výraznějšího režijního otisku, ale i bolestnému tématu.