RECENZE: Petr Pithart jako muž, který si své životní pochybení odpracoval

Když slova o epizodách svého života Petr Pithart pronáší, stojí v budově Právnické fakulty UK, kam se v během natáčení první předseda Senátu opakovaně vrátí.

Dokumentarista Martin Slunečko se při vzniku filmu spojil s producentem, režisérem a scenáristou Miloslavem Šmídmajerem a společně nenápadnému, ale silnému muži, který jako politik provázel velkou část dosavadní existence samostatné České republiky, vzdávají svůj hold. Snímek s názvem Petr Pithart, politikem proti své vůli vznikl v České televizi, která ho v úterý uvedla v premiéře.

Dokument o člověku, který žije nekonvenčním nebo šokujícím způsobem života, střídá partnery, zaměstnání, svou podobu, vzlety a pády a rozděluje společnost na ty, kdo ho adorují, nebo nesnášejí, je atraktivní, sexy a sbírá diváky už před premiérou.

O to těžší je natočit zajímavý film o někom, koho většina společnosti vnímá jako etalon ctnosti, etiky a následováníhodných lidských postojů. Slunečkovi se Šmídmajerem se to podařilo díky důkladné přípravě, ale jistě i vstřícnosti protagonisty filmu a jeho životu, který by vydal na román.

Film po prologu připomínajícím přelomové chvíle listopadu 1989 chronologicky mapuje Pithartův život. Můžeme ho vnímat i jako malý dárek k jeho 85. narozeninám, které připadají na leden příštího roku.

I přes jednoduchou časovou posloupnost ale film není nudný, protože při mapování téměř každé etapy života Petra Pitharta se tvůrcům podařilo předložit něco nového. To, že se mu do politiky nechtělo, že vlastně ani téměř nepřišel do Laterny magiky na schůzku čerstvě vzniklého Občanského fóra, protože „se nechtěl nikam cpát“.

Jak mu definitivně změnil život Václav Havel, který prostě řekl: Ty to budeš, se dozvíme hned v úvodní části. Ta končí pomyslným setkáním obou politiků na dnešním náměstí Václava Havla u Národního divadla, kde Pithart promlouvá ke svému již nežijícímu příteli a s lehkým, vědoucím úsměvem ho prosí o radu pro současnou českou společnost.

Zatímco zahajovací část snímku z velké části tvoří Pithartovo vzpomínání, doplněné archivními materiály, v další části už vidíme Petra Pitharta dnes, kdy se s filmaři vydal na místa spjatá s jeho životem.

V Luhačovicích, odkud pocházela jeho maminka a kde se také konala v době jeho působení jako premiéra četná setkání české a slovenské vlády, se odehrává důležitý moment celého filmu. Vidíme Petra Pitharta uvolněného, jako starého pána, který je na místě plném vzpomínek na dětství a prázdniny, na rodiče, dědečka.

Narodil se v Kladně, odkud byl tatínek, a na dotazy, které jako malému pokládali dospělí, odpovídal: Já su z Kladna. Ke Slovácku ale podle svých slov cítí velkou příchylnost. Autorům snímku se podařilo zachytit jindy vážného i váženého muže s klukovskou jiskrou v oku a ve chvíli nikterak nepředstírané radosti na tamních Horňáckých slavnostech.

Střihem se dostáváme do smutnějšího období života mladého Petra, ale i celé jeho vlasti. Část svých studijních let totiž prožil v sirotčinci, nebo jak se tehdy říkalo, v nalezinci, přestože sirotkem nebyl.

Otec Petra Pitharta byl diplomat a tehdejší režim umisťoval děti diplomatů, kteří byli vysíláni na Západ, ale i do tehdejší Jugoslávie jako Vilém Pithart, jako rukojmí do zvláštního internátu.

Možná se mnozí o takovém zařízení z filmu dozvědí poprvé. Petr Pithart byl v té době gymnazista, tedy ve věku, jak sám ve filmu říká, který je formativním věkem každého člověka, hltá knihy, má první lásky… On sám si z pobytu v internátě nepamatuje nic. Nějaký mechanismus to z mé paměti úplně vysunul, říká.

Vstup do KSČ, který tehdy díky rodinnému zázemí považoval za samozřejmost, ve filmu označil jako největší chybu svého života, za kterou se stydí. Neomlouvá se, jen říká, že se tehdy neměl koho zeptat, neměl kolem sebe nikoho, kdo by mu pomohl orientovat se.

Šedesátá léta pak jsou pro Petra Pitharta vstupem ke studiu práv, do akademického světa, a přichází kontakt s Literárními novinami a tvůrci kolem nich. „Byl to formativní zážitek mého života, vstoupit mezi tuhle intelektuální elitu,“ říká.

Rok po okupaci vojsky Varšavské smlouvy dostal Petr Pithart nabídku na stáž do Oxfordu s možností pobytu pro celou rodinu. Odjel sám s nadějí, že rodina bude moci přijet za ním. K tomu už nedošlo, komunistický režim mu dal na výběr vrátit se, nebo získat statut emigranta.

Pithart se cítil jako bývalý člen KSČ, z níž podle svých slov vystoupil po invazi, spoluzodpovědný za stav země a vrátil se do vlasti. Následoval vyhazov z fakulty a začala epizoda dělnických povolání. Život v maringotce u podniku Vodní zdroje ale dokázal využít k napsání své první knihy Obrana politiky.

U stejného podniku se pak nechal zaměstnat i jeho otec a jejich společné pobývání tam Petr Pithart označil za jisté vyvrcholení jejich životů. „Zaslouženě jsme padli na dno a dostali příležitost všechno znovu promyslet,“ shrnul tehdejší chvíle.

V dokumentu sledujeme další roky, období disentu, pašování knih, které byly v Československu na indexu, podpis Charty 77, další dělnické povolání a konečně rok 1989, sametovou revoluci a první hektické porevoluční roky.

Dodnes je Petr Pithart smutný při vzpomínkách na to, jak málo se tehdy věnoval rodině, ale šťastný, že to rodina zvládla.

Prostor ve filmu dostávají citlivě i někteří jeho nejbližší. Film připomíná i klíčovou roli tehdejšího předsedy Senátu při vyjednávání s Fidelem Castrem o propuštění Ivana Pilipa a Jana Bubeníka z kubánského vězení na počátku nového milénia a s Pithartem se vrací ke klíčovým okamžikům českých dějin, jako je třeba rok 1938. 

Poněkolikáté vidíme silné emoce, když Petr Pithart vzdává hold vojákům, kteří tehdy obývali pevnosti v pohraničí, a i s myšlenkami na dnešní situaci ve světě říká, že zlo je vždycky rychlejší než dobro.

Práce na dokumentu o Petr Pithartovi přinesla podle jejich slov mnohá zajímavá zjištění i pro jeho tvůrce. Film není encyklopedickým výčtem zásluh jednoho muže, přiznává i jím samým vnímaná životní pochybení, která ale víc, než náležitě odčinil. Pro ty, koho zajímá stav české společnosti i její nedávná historie, bude jistě přínosným a poučným.