RECENZE: Markovič a Straka drží nadstandardní tuzemskou kvalitu nastavenou Hojerem

Po lidské zrůdě jménem Ladislav Hojer se v nových šesti dílech diváci potkají s neméně nebezpečným pachatelem nejbrutálnějších činů, spartakiádním vrahem Jiřím Strakou.

Podoba seriálu doznala mnohých změn, které vyplývají z charakteru případu, dobových okolností jeho vyšetřování, kterých se tvůrci stále chtějí držet, ale i ze změny tvůrčího týmu.

A ten to neměl jednoduché. Metoda Markovič: Hojer byla zjevením, překvapením v tom, že i v Česku může vzniknout skvělá detektivka nebo zpracování příběhu v žánru true crime. Pro Voyo a později Oneplay byla série důležitá v mnoha ohledech, mimo jiné díky zisku nejen diváckého ohlasu, ale i prestižních ocenění, která do té doby do komerčních stanic příliš nemířila.

Dobře napsanému a natočenému seriálu s přesnou hudbou a šedou atmosférou 70. let, jejíž odpornost z obrazovek vytéká i bez sériových vražd, pomohlo samozřejmě i herecké obsazení a výkony hlavních představitelů.

Petr Lněnička jako kriminalista Jiří Markovič dokáže přesvědčovat nejen pachatele nelidských trestných činů, ale i diváka. A Petr Uhlík jako sadistický misogyn Hojer předvedl velký a nelehký filmový výkon, kvůli němuž prošel fyzickou proměnou a který si vyžádal velké osobní angažmá.

Druhá série je jiná, a přesto v mnohém podobná. Drží se dobové estetiky, titulky, jakoby vyťukávané na psacím stroji nebo předpotopních osobních počítačích, doplňují prostřihy na obrazovku, která připomíná chvíli, kdy se v přehrávači zasekla videokazeta.

Do děje druhé série diváky přivádí titulek „Hojer čeká ve věznici na popravu a Markovič na svůj první infarkt“. A tahle hláška dává tušit, že přes těžká témata a vyšetřování nejhrůznějších zločinů je druhá řada trochu víc prošpikovaná humorem a odlehčením tíživých situací.

Změnu ale tvůrci avizovali. Zatímco první řadu režíroval Pavel Soukup, tvůrce oceňované série #martyisdead, pro druhou producent oslovil režisérskou dvojici Jana Vejnara a Tomáše Pavlíčka.

Změna tempa a dynamiky v nových dílech byla zamýšlená. I proto, že se příběh posouvá z konce 70. let do poloviny 80. let, Hojerův případ trval léta, zatímco Strakův jen měsíce, a také oba pachatelé byli zcela jinými osobnostmi.

Tvůrcům se stejně jako v první sérii brilantně daří vizuálně přiblížit dobu. Kostýmy a rekvizity včetně estetiky panelákových bytů jsou takřka dokonalé. Hudba Jannyho Richtera znovu navozuje tísnivou atmosféru, stejně tak jako hektické dny kriminalisty Jiřího Markoviče, na kterého tlačí veškeré okolí.

Tlak je enormní zejména ze stranických kruhů, protože spartakiáda měla být vizitkou socialistického systému. Větší prostor dostává v novince šéf kriminálky v podání Davida Prachaře, který stejně jako Markovičovi kolegové Josef Vilímek (Václav Neužil) a Vlastimil Červenka (Adam Mišík) začnou trousit vtipné hlášky, na něž divák z předchozí série není zvyklý.

Jestliže v první sérii nastavil Petr Uhlík jako Hojer hereckou laťku dost vysoko, Maxmilián Kocek se k ní jako deviantní učeň a vrah blíží. S mrazením v zádech divák pozoruje jeho dětskou tvářičku, která se při sebemenším odporu dívky či už vybrané oběti v mžiku mění a dokáže pohledem očí sdělit ty nejtemnější záměry.

Hrůznou mozaiku příběhu dokreslují záběry rodinného prostředí Jiřího Straky. Divák je v tu chvíli o hodně napřed a je mu nic netušících rodičů skoro až líto, třeba když naivní otec v podání Roberta Mikluše má pocit, že vychovává nezralého patnáctiletého kluka, kterého musí poučit o zásadách zdravého sexuálního života.

Petr Lněnička jako Jiří Markovič dobře zvládá proměnu situace, kdy je zřejmé, že jeho postava musí k novému velkému případu přistupovat jinak. Jeho Markovič ve verzi 2.0 je kvůli velkému tlaku okolí nervóznější, čelí zdravotním problémům, řeší osobní potíže svých kolegů. Postava má navzdory všem dalším dílčím příběhům stále velký prostor a Lněnička ho umí obsáhnout.

Úsměvná epizoda s podezřením na snahu kolegy Josefa upsat se Státní bezpečnosti, z níž se vyklube nanečisto sepsaný inzerát k seznámení, se může jevit jako zbytečná. Na druhou stranu dokládá paranoiu, v níž lidé žili, protože podobný úder režimu mohl přijít kdykoli a odkudkoli.

Druhá série Metody Markovič je dynamičtější a rychlejší z mnoha zmiňovaných důvodů. Odehrává se v době dospívání mnoha z těch, kdo dnes především televizní seriály sledují, zaznívá v něm hudba 80. let a blyští se v něm štrasy a diskokoule. Nejsou ale rozhodně tou zásadní atrakcí. Diváky přitáhne dobře napsaný a natočený příběh, jakých dnes v tuzemských televizích vzniká pomálu.