RECENZE: Když se snažíte hrát na obě strany, nemůžete dobře dopadnout. Tvůrce Euforie to asi nevěděl

Když se Euforie v roce 2019 objevila na HBO, působila jako zjevení. Seriál Sama Levinsona dokázal zachytit úzkosti, závislosti a nejistoty mladé generace způsobem, který byl současně stylizovaný i bolestně autentický.

Zendaya v roli Rue se stala symbolem celé série, její příběh držel pohromadě i chvíle, kdy se seriál utápěl ve vlastní vizuální okázalosti. To ovšem ve třetí sérii už dávno neplatí.

Čím déle Euforie běžela, tím více se zdálo, že tvůrce přestává zajímat samotný člověk a více ho fascinuje vše extrémní kolem něj. Třetí řada tento problém posouvá na úplně novou úroveň.

Po časovém skoku už nesledujeme dospívající, kteří bojují sami se sebou. Místo toho se ocitáme ve světě drogových kartelů, násilí, zločinu a událostí, které občas už ani z dálky nepřipomínají ono původní oblíbené drama. To by samo o sobě tolik nevadilo, provedení ale bohužel (i přes divácké modlitby a naděje) nakonec dost zklamalo.

Levinson se evidentně snaží vyhovět všem skupinám diváků najednou. Na jedné straně chce nabídnout hlubokou autorskou výpověď o bolesti, traumatech a sebedestrukci. Na straně druhé se odmítá vzdát šokujících scén, výrazných vizuálů a velkých zvratů či momentů, které okamžitě zaplaví sociální sítě. A že jich bylo! Na hodnocení to seriálu tentokrát ale jen ubralo.

Tyto dva přístupy spolu tentokrát přestaly fungovat. Některé dějové linky působí nedotaženě, jiné naopak extrémně přepáleně. Postavy, které kdysi patřily k nejsilnějším stránkám seriálu, často slouží jen jako figurky posouvající děj dál nebo naopak překážející někomu jinému.

Z Natea (Jacob Elordi) je hlupák a zoufalec, z Cassie ještě větší naivka prodávající své křivky na OnlyFans, z Maddy (nepřekvapivě) dobrá obchodnice, z Rue postavička bez vlastní vůle a linka Jules by tady snad ani být nemusela. Všechny jejich osudy navíc spojuje to, že jejich počínání často divák nerozumí a tudíž mu odmítá uvěřit. A tak se dívá dál vlastně jen ze setrvačnosti.

Místy to vypadá, jako by se tvůrce zamiloval do vlastních nápadů natolik, že zapomněl, proč si diváci (užívající si ztotožnění s hrdiny) jeho postavy tolik oblíbili. Hlavní postavu vystavuje ob díl patovým situacím, ze kterých ji ale vždy něco nebo někdo zachrání, aniž by pro to sama vynaložila jakékoli úsilí.

To ale neznamená, že by finále bylo vyloženě špatné. Po technické stránce jde určitě o mimořádně působivou podívanou. Kamera je krásná a promyšlená, i práce s celkovou atmosférou je na vysoké úrovni; nicméně nevykoupí příběh, který po cestě ztratil svého ducha a diváka přestal zajímat. Navíc značně pokulhává i hudba.

Největší pozornost má většinu série věčně odhalená Cassie (Sydney Sweeneyová), která si za roli tvůrkyně obsahu vysloužila v posledních týdnech přední příčky v bulvárních plátcích. Ve finále už na sebe však pozornost strhává samotný osud Rue (Zendaya).

Levinson se tentokrát rozhodl nehrát na jistotu a nenabídnout divákům jednoduché vykoupení. Finále je kruté a místy nepříjemné. Především je ale neuvěřitelně dlouhé. Ve skutečnosti má hodinu a půl, pocitově tři až čtyři hodiny. Zároveň ale dává smysl v kontextu celé cesty, kterou Rue během tří řad prošla, a kterou je tedy potřeba náležitě ukončit.

A i když se finále divákům nelíbí, z důvodu celé špatné třetí série už ani nevolají po jeho přetočení, jako tomu bylo po odvysílání finále Hry o trůny, Jak jsem poznal vaši matku, Dextera nebo Ztracených. Zdá se, že jsme všichni prostě jen rádi, že je Euforie ukončená.

Kultovní Euforie určitě ale mohla skončit jinak a mnohem silněji. Ne kvůli tomu, jak dopadne Rue, ale kvůli tomu, co se po cestě stalo se samotným seriálem.

Z intimního portrétu generace se postupně vytvořila velkolepá podívaná, která chce být zároveň uměním i senzací, v čemž spočívá posléze i její největší slabina. Když se totiž snažíte hrát na obě strany, nakonec to nikdy nemůže dopadnout dobře.