RECENZE: Láskou by ho snědla, hlavně v noci. Posedlost zkoumá toxické vztahy z nečekaného úhlu

Příběh odstartuje prostá tužba: aby ho kamarádka Nikki (Inde Navarretteová) nade vše milovala. Hlavní hrdina Bear (Michael Johnston), jenž se právě vyrovnává se smrtí zbožňované kočky, si ji v této slabé chvilce splní pomocí magického předmětu zvaného One Wish Willow.

Bear ho bez rozmyslu použije, aniž by tušil, že tím podepsal faustovskou smlouvu, za niž se platí ztrátou lidskosti. Ono vrbové proutí vypadá jako pochybný lapač prachu z ezoterického obchodu, jeho moc je však děsivě opravdová. Láska, kterou protagonistovi náhle přinese, nastaví tu nejhrůznější tvář. Je sobecká, vtíravá a majetnická.

Tvůrce se otevřeně hlásí k inspiraci jednou z čarodějnických epizod seriálu Simpsonovi, v níž si Bart koupí opičí pracku plnící přání, což v jeho životě rozpoutá chaos. Skvělou myšlenku, z níž snímek těží, lze najít i coby motiv klasických pohádek. Ostatně kdo jako malý po jejich přečtení netoužil po tom, aby se mu přání splnilo jen tak, bez uvážení a jakéhokoli úsilí?

Zatímco se v těchto formativních textech o důsledcích vynucených citů spíše mlčí, Posedlost je syrově obnažuje. Připomíná, že přání může být krajně ošemetnou záležitostí, protože lásku druhého člověka si nelze koupit, natož zaručit.

Triumfem je výkon Inde Navarretteové, jejíž postava není typickou hororovou stvůrou. Americká herečka mistrovsky střídá polohy mezi nevinným miláčkem a démonickou bytostí, jejíž zvonivý smích zní jako symfonie z horoucích pekel.

Fascinující je také obrácená perspektiva. Zatímco násilníky a toxické partnery společnost častěji hledá u mužů, v Posedlosti se po svém zakletí stává tou nebezpečnou, žárlivou a nejistou stranou vztahu žena.

Američan Michael Johnston v roli Beara pak vystihl prototyp dětinského nekňuby, který pro vlastní dychtění nevnímá, že Nikki by udělalo šťastnou něco jiného. Ví, že má pod postelí monstrum, ale odmítá se tam podívat, protože se křečovitě drží své fantazie. Jeho nesmírná váhavost je však místy iritující a zbytečně brzdí film, jemuž by k ideálnímu spádu prospělo zkrácení o deset až patnáct minut.

Z technického hlediska film dobře pracuje s kamerou a zvukem, citelně mu ale chybí poznatelnější hudební doprovod. Přitom se přímo nabízí přepálené milostné ploužáky s naivními texty, které by Nikkiinu patologickou oddanost ironicky podtrhly.

Navzdory těmto výtkám Barkerova prvotina mezi dnešními snadno zapomenutelnými horory svítí jako pochodeň. Posedlost je mrazivou studií toxicity, z níž je obtížná cesta ven, protože rozchod by byl možný doslova jen přes její mrtvolu.