RECENZE: Colin Farrell jako gambler je sázka na jistotu. Baladě o malém hráči přesto chybí emoce

Balada sleduje zhýralého britského hazardního hráče lorda Doyla, který se v asijském Macau topí v dluzích, lžích a nakonec i ve vlastním stínu. Colin Farrell (V Bruggách, Tučňák) mu propůjčuje svůj šarm, Tilda Swintonová (Constantine, Michael Clayton) na něj dohlíží jako značně neortodoxní vyšetřovatelka Cynthia Blitheová a záhadná Fala Chenová (Shang-Chi a legenda o deseti prstenech) se objevuje jako žena jménem Dao Mingová, která by mohla hýbnout s dějem na nečekanou stranu.

Ani příchod tajemné ženy do života zadluženého muže toho ale nakonec příliš nemění. Příběh, který měl být baladou o lidské slabosti a vykoupení, se stává nekonečně dlouhým přehráváním stejné písně dokola, což však bezpochyby gamblerství i jiné závislosti krásně vystihuje.

Režisér Edward Berger umí vytvořit působivou scénu. Macao v jeho podání září a hýří barvami i luxusem přesně tak, jak by hříšné město mělo. Obraz hladce klouže po látkou a kůží potažených herních stolech, po sklenicích luxusního šampaňského, leštěném kovu či mramoru v hotelech, i po reliéfních tapetách v pokojích.

Kamera pohlcená krásou obrazu ovšem zapomíná na divákovo zapojení do příběhu, které se ne a ne dostavit. Nepomůže ani Colinův pohled, který umí být jinak magnetický.

Film, který mě nalákal na výrazné téma hazardu, ztrácí bohužel i během scén u kasinového stolu. Chybí napětí a širší škála postav a emocí. A to i přesto, že Berger zvolil ne tolik známou, tudíž pocitově exotickou, hru.

Punto Banco, variantu baccaratu, zde nazývá králem kasinových her a nejrychlejší karetní hrou na světě. Založena je na náhodě, pravidla má ovšem jasně daná, nicméně oproti blackjacku, ruletě nebo pokeru působí na obrazovce neokoukaně a tím pádem i zajímavě. Zároveň je ale velmi jednoduchá na pochopení. Nic tak nestojí cestě tomu, aby byla na obrazovce vizuálně strhující, ani to se ovšem neděje.

Jako někdo, kdo strávil za kasinovým stolem roky na pozici krupiéra, musím dodat, že toto prostředí ve filmu občas pokulhává a neodpovídá realitě. Jde však o jemné nuance, které pro běžného diváka nehrají nikterak zásadní roli. Horší je, že protagonista nepůsobí jako zkušený návštěvník hazardních prostorů a karty ohýbá jako laik, který zabloudí do kasina jednou za rok cestou z hospody.

Má ovšem mnohé jiné znaky a manýry typické pro nenapravitelné gamblery, které Farrell vykresluje dokonale. Nepůsobí dost sympaticky, ani politováníhodně, ale spíše jen odpudivě a tragicky. Cesta k hlavní postavě se tak hledá těžko, ač se nejspíš, alespoň částečně, najít dá.

Edward Berger se po úspěchu filmu Na západní frontě klid stal režisérem, od kterého lidé čekají velké věci. I proto byla Balada o malém hráči vnímána jako velká událost. Jenže místo dalšího silného příběhu o morálních hranicích, který by se díky tématu jasně nabízel, servíruje film, který v rámci děje jede na půl plynu.

Je to zkrátka titul, na který se krásně dívá, ale těžko se prožívá. A Farrell se snaží, co to jde. Jeho výkon drží snímek nad vodou a dodává mu alespoň trochu lidskosti. I tak je to předem prohraný boj. Finále žádnou nečekanou otočku nepřinese (ač se o ni trochu snaží), emoce negradují a zájem diváka upadá.

Berger se sice vizuálně vyřádil, ale zapomněl, že příběh vždy stojí nad vizuálem. Balada o malém hráči tak dostála svému jménu – je skutečně ponurou baladou a sleduje malého hráče, kterému po celou dobu chybí hodně k velikosti. A přestože je líbivě natočená, vsadila na špatné karty a po cestě ztratila část své duše. Podobně jako ji postupně ztrácejí všichni závislí na hazardních hrách.