RECENZE: Velká odvážná nádherná cesta je spíš sentimentální žvanění

Hrdiny filmu jsou Sarah a David (Robbie a Farrell), kteří se po letmém seznámení vydávají na zvláštní, napůl skutečnou a napůl snovou cestu. Nejde o obyčejnou pouť krajinou, ale o výpravu dovnitř jejich osobností, kde se prolíná realita se vzpomínkami a fantazií.

Na této cestě se hrdinové snaží najít sami sebe i jeden druhého. Opakovaně prožívají svá traumata z minulosti, David především z neopětované lásky na střední škole, Sarah zase z toho, že se nerozloučila před smrtí s nejbližším člověkem.

Vyslovují přitom známé pravdy i pseudopravdy o mezilidských vztazích, a postupně si sdělují informace jeden o druhém, což zároveň slouží k tomu, aby se diváci dozvěděli, kdo vlastně jsou a kým by chtěli být. A vším se jako červená nit táhne potřeba zbavit se strachu z trvalejších vztahů, v nichž by si ublížili navzájem i sami sobě.

Měl to tedy být film o hledání intimity a schopnosti otevřít se druhému člověku, patrná je snaha ukázat, jak se za zdánlivou chladností a odtažitostí může skrývat touha po blízkosti a odpuštění, cesta je metaforou pro vnitřní proměnu ústředních postav.

Ambiciózní a dobrý nápad však selhává především ve scénáři. Ten nevypráví příběh, ale skládá nazdařbůh jednotlivé obrazy, v nichž se střídají žánry od romantiky přes drama k fantasy, výrazná je snaha přiblížit se poetice filmů Wese Andersona.

Místy se film dotýká pohádkového tónu, jindy připomíná dokonce stylizovanou komedii. Jenže všechno, co chtělo být magickým realismem, působí velmi uměle, což film staví spíše do kategorie velkého kýče než velké romantiky.

Už žánrová roztříštěnost společně se změtí jednotlivostí je nepříjemná. To ale ještě zdaleka nevadí tolik jako dialogy, které scenárista Seth Reiss vložil hercům do úst. Tolik banalit, frází a klišé na téma vyrovnávání se s minulostí, aby mohl být člověk připraven pro budoucnost, se málokdy vidí pohromadě, místy doslova rvou za uši.

Právě neustálé žvanění je hlavním důvodem, proč film postrádá emocionální hloubku, nedokáže vytvořit vztah diváků k postavám. A není divu, že Robbie a Farrell, jakkoliv dobří jsou to v jiných filmech herci, jen s největším vypětím sil dokážou předstírat chemii, která by mezi nimi mohla za lepších okolností být.

Kogonadovi nelze upřít vizuální cítění, dobře skládá barvy a rekvizity, praktickými efekty vytváří půvabné lokace. Hezky se na to dívá, ale v důsledku to kýčovitost celého filmu ještě umocňuje. Pomalé tempo a celková atmosféra pak vyžadují dost trpělivosti i od těch diváků, kteří si v sentimentálních ponorech do lidských duší libují.