Místo disneyovek jsem v dětství koukal na Švankmajera, říká irský komik Dylan Moran

V osobní rovině žádné problémy nevyhledávám, v životě jich mám víc než dost. Pokud dnes chcete nalézt potíže, v podstatě stačí otevřít oči.

Řekl bych, že je to způsob, jakým nakládáme s pozorností. Znehodnotili jsme ji, ač je tím nejcennějším, co máme. Zacházíme s ní, jako by patřila všem, což je velká chyba.

Není, pokud se na lidi umíte napojit. V tom to vězí. Ve skutečnosti si všichni chceme povídat, vzájemně se vnímat a mít hluboký, smysluplný prožitek.

Potřebujeme se společně bavit a smát. Společný smích v sále je úplně jiný zážitek, než když se smějete o samotě. Zkrátka jde o základní lidskou potřebu, která nikdy nevymizí.

Nemusel. Show vždycky stavím na určitých tématech propíraných v médiích, z nichž se stala senzace. Tím je teď třeba umělá inteligence. Všichni o ní mluví tak, jako by se snad s jejím nástupem proměnila lidská podstata.

Tak to ale není. Chováme se stále stejně, pouze si hrajeme s modernější technologií. Ta nás sice může ovlivnit, ale my jsme pořád my: chybující, hloupí, ale i nesmírně vynalézaví, inspirovaní a udivení, působiví, zranitelní a osamělí lidé. Všechno najednou.

Nebojuji. Nemá to smysl, musíme se s ní vyrovnat. Spíš mě zajímá, co od ní očekáváme a jak pracujeme se svými představami.

Odjakživa máme sklon vytvářet si bohy, lidstvo je ostatně taková továrna na bohy. Umělá inteligence je naším novým bohem, který je ale totožný s těmi předešlými. Nakonec nás zklame, protože za nás nic nevyřeší a my zůstaneme sami se sebou. Jen s ní budeme uspokojovat touhy a pudy.

Zatím nevím, jak s nimi naložím. Za poslední roky jsem stvořil tisíce kreseb a rozhodně s nimi chci dál pracovat i na vystoupeních. Vystavoval jsem je ve Velké Británii a rád bych uspořádal výstavu v Praze, kde to mám moc rád. Doufám, že se mi ji podaří uskutečnit.