Jan Nedbal: Pořád je důležité připomínat si příběhy obyčejných lidí bojujících za svobodu

Hodně jsem se bavil s autorem knihy Návrat krále Šumavy Davidem Janem Žákem, který si dokonce zahrál i jednu menší roli. On je „chodící encyklopedie“ poválečné Šumavy.

Strávili jsme spolu dost času, takže všechny informace, které o Hasilech mám, jsem získal verbálně od něj. To je pro mě daleko lepší, než když musím „googlit“ nebo hledat v knihách. Z rozhovorů s odborníky se navíc dozvíte mnohem víc.

Nejvíc jsem samozřejmě potřeboval vědět, jaký Bohumil byl a jak se například lišil od svého bratra Josefa, ale aby bylo stále jasné, že jsou bratři. To máme koneckonců s Oskarem Hesem už natrénováno, rádi říkáme, že máme monopol na Československé odbojové skupiny padesátých let. (směje se)

Jdou podobnou cestou, oba nenávidí komunisty a buď se sami snaží utéct takříkajíc za kopečky, nebo v tom pomáhají druhým. Dokonce mám v obou projektech podobné kostýmy nebo účesy.

Mezi oběma postavami je však podstatný rozdíl, zatímco Ctirad byl tvrdý, drsný a v mnoha věcech až asketický, Bohumil je muž se smyslem pro humor, odlehčenou statečností a vnímá zlé věci skrz pozitivní optiku.

Zásadní pak pro něj je, že má doma milující ženu, na které mu záleží a která na něj čeká. Radši bude trpět pod komunistickou diktaturou, než aby ji nechal samotnou. A to je mi na něm nejsympatičtější.

Myslím, že ne, ale známe se strašně dlouho ze školy. Nataša si vzala mého dobrého kamaráda Michala Bednáře, jednoho z nejvtipnějších lidí, co jsem kdy poznal. Je to úžasná kolegyně, výjimečná herečka a naprosto boží holka.

Projekt Mašínů se před svým zrealizováním několikrát zrušil, situace proto využil David Ondříček s nabídkou na Krále Šumavy. Stalo se to mimochodem právě zde, na místě, kde spolu děláme rozhovor (ve Vnitroblocku v pražských Holešovicích – pozn. red.). Všechno se to stalo v pro nás s Oskarem velmi příznivém sledu okolností.

Nejdříve jsme byli naprosto zdevastovaní zprávou o zrušení Bratrů, pak přišla obrovská radost z Krále Šumavy, no a úžasným štěstím a samozřejmě tvrdou prací se povedlo zrehabilitovat i Bratry, takže pro nás tzv. win win. To bylo skvělé období v životě dvou mladých kluků, často na to myslím.

Nemám, pro mě to bylo odpočinkové natáčení. To Oskar si toho užije mnohem víc, tentokrát jsem řeky brodit nemusel, a i boty jsem si mohl nechat. Oproti první řadě, kde jsem byl opravdu jen chvíli a bylo mi líto, když jsem z placu odjížděl, mám ale teď daleko více prostoru. V Agentu chodci jsem si užil více lokací i postav, se kterými jsem se potkal.

Desku jsem sice neviděl, ale na pár převaděčských místech jsem byl, dokonce i v Údolí smrti. Nejhorší na tom je, že ta místa jsou nádherná. Když si ale o jejich historii zjistíte víc, už vám tak krásná nepřijdou. Místa jako Údolí smrti jsou smutné značky na mapě našich dějin.

Nemluvě o tom, že kraj je to zmatený dodnes, oběma Hasilům lidé na pamětní desky kreslili například hákové kříže, což krom jiného nedává smysl ani historicky. Bude to trvat ještě dlouho, než oheň křivdy a nenávisti z obou režimů v Sudetech vyhoří, vím o čem mluvím, jsem přece jenom z Děčína.

David se několikrát i ukázal na place druhé řady. Je to skvělý člověk a má super povahu, velmi mě inspiruje a myslím, že spousta lidí kolem něj může říct to samé.

A Damián mu už teď jde v patách! Je to klidný a vizionářský tvůrce a všichni si ho moc vážíme. Často mi učaruje, když je někdo v takto relativně mladém věku takhle profesionální a pracovitý a tak nesmírně šikovný. Je radost pracovat s takovými tvůrci.

Je to tak. V druhé sérii přibyl i Jirka Mádl, se kterým jsme se hodně sblížili během natáčení snímku Vlny, a také Petr Uhlík. Určitě mi tam chyběl i Vláďa Polívka a Filip Kaňkovský, ale život nemůže být jen o sladkostech. (usmívá se)

Nemrzí. Největším uznáním je pro mě to, do jakých projektů jsem obsazovaný a jak na ně reagují diváci.

Je to člověk, který z velké míry může za moji úspěšnou kariéru. Byl to první režisér, jenž mi dal příležitost v době, kdy mě nikdo neznal. Něco ve mně viděl a já udělal maximum, abych ho nezklamal. A myslím, že se to povedlo.

Společně jsme natočili internetový seriál Skvrna pro Stream, pak jsem si zahrál v jeho koprodukčním filmu Zpráva. Celkově jsem myslím v pěti jeho projektech. Peter mi může s rolí zavolat klidně o půlnoci a já kvůli tomu zruším vlastní svatbu.

Myslím, že ne, ale strašně bych chtěl. Nejradši bych si zahrál nějakého sériového vraha, pořádného sociopata se všemi možnými deviacemi, ať to stojí za to. Třeba podobnou roli, jako byl Anton Chigurh v podání Javiera Bardema ve filmu Tahle země není pro starý.

Natáčení bylo super, užil jsem si při něm spoustu máchání pistolí, rvaček a kaskadérských kousků. Moje postava byla původně napsána jako nezničitelná a měla vždy všechny přeprat. S režisérem Janem Haluzou jsme ji ale trochu překopali, protože moje tělesné proporce mě přece jen úplně nepasují do rolí ranařů.

Hrdina tedy sází na jiný arsenál a je spíš drzý, často dostane nakládačku a nakonec vyhraje jen čistou náhodou nebo s pomocí někoho druhého.

O to víc se ale lidé podle mě s postavou ztotožní, protože to není marvelovský superhrdina. Spoustu Hrdinových fórů jsem si vymyslel sám, je mi blízký jeho sarkasmus a na projekt jsem pyšný.

Ano, práce před kamerou bylo hodně, což je samozřejmě skvělé, a kdybych si k tomu teď vzal víc divadla, tak už by to bylo z dlouhodobého hlediska neudržitelné.

Paměť národa jsem oslovil loni a na podzim mi dali vědět, že se udělalo místo ve výpravě do Charkova. Přemýšlel jsem nad tím už hodně dlouho, protože v sobě cítím obrovskou frustraci z toho, že je člověk vystaven realitě absolutního teroru ve své blízkosti a nemůže s tím nic moc dělat. Cítil jsem potřebu pomoci nějak přímo a hlavně vidět kam a komu ta pomoc jde.

Ano. Koupil jsem si tzv. drop phone, což je extra telefon jen na tu cestu, jehož jsem se posléze hned zbavil, aby mě nemohly ruské účty vyhledávat. Aplikaci jsem používal nonstop, ale musím se přiznat, že člověk ji musel občas přes noc ztlumit, jinak by se vůbec nevyspal, neboť náletů bylo hodně.

Děsivé je, do jaké míry jsou Ukrajinci s válkou sžití. Jsou neskutečně stateční, že si ruskou agresivní válkou nenechají vzít všední život, a to od nejstaršího člověka po nejmladšího teenagera, vůbec si něco takového neumíme představit.

Jeden člen speciální jednotky Kraken mi řekl, že to ani jinak nejde, člověk se s tím musí naučit žít a snažit se na to nemyslet, protože jinak by přišli už úplně o všechno. A na co nikdy nezapomenu, je věta, co mi řekl: Pokud tě má zabít raketa, tak tě prostě zabije, a nemůžeš s tím nic udělat ani se před ní schovat. Dlužíme Ukrajincům za svoje pohodlí a za svou svobodu.

Téměř ne. Co mě ale překvapilo, tak pod příspěvkem Paměti národa je spousta negativních komentářů a dezinformací a překvapila mě síla ruského kyberútoku.

Lidé se mě občas ptají, proč se pořád točí projekty o roce 1968, jako jsou Vlny, Zpráva, kroniky padesátých let, jako jsou Bratři, Král Šumavy, Herec… No a stačí se podívat na Rusko, kde se od těch dob nezměnilo prakticky vůbec nic.

Pořád je proto důležité vyprávět příběhy o statečnosti obyčejných lidí, o boji za svobodu o vítězství dobra nad zlem. Lidé pořád potřebují inspiraci a také připomínku chyb těch, kdo žili před námi, abychom se poučili, hlavně mladší generace.

Proto je důležité si tyto příběhy neustále opakovat, hrdinové totiž většinou nenosí upnuté legíny, ale jsou to obyčejní lidé, kteří ve správnou chvíli udělají to správné rozhodnutí, i kdyby je to mělo stát vlastní život.