Článek
Moloch je politický thriller, tedy žánr se svými pomyslnými pravidly a zákonitostmi. Napětí a dramatičnost jsou nezbytností. V jejich zájmu je nutno vyprávět. O to se minisérie, zasazená do současného Česka s přesahem na Slovensko a Ukrajinu, velmi snaží. Například hudba Jiřího Hájka dělá, co může.
Taky Moloch vykazuje efektní look. Na vizuálu se podílelo losangeleské studio Stockholm Design, kameramanka Veronika Donutková „má oko“. V pohybech a gestech minimalistický výkon Miroslava Donutila v hlavní roli prezidenta ČR Viktora Tomana, na něhož je spáchán atentát, lze považovat za „mezinárodní“.
Jenže co naplat, když nelogičnosti ve scénáři Štefana Titky jsou takového formátu, že „mezinárodnost“ v konečném součtu spočívá hlavně ve vizuálu a u některých figur v hereckém podání, a také v prostém faktu, že jde o koprodukci Česka, Slovenska a Ukrajiny. Vrcholí to v závěru, ve směšných sekvencích o nálezu archivů StB kdesi v továrně na Ukrajině.
V české kinematografii se ujal zlozvyk: producent(ka) se ujme dramaturgie scénáře. Ale produkovat je jedna věc, a oponovat a tvarovat scénář, jeho vnitřní tvar, je věc druhá. To jsou – nebo by měly být – dvě disciplíny. Producent Molocha Vratislav Šlajer si to nemyslí. Zoufalý nedostatek oponentní dramaturgie není bolest jen zdejšího filmu, nýbrž i divadla.
