Miroslav Donutil: Vary budou velkou vzpomínkou na našeho Jirku

Ne, ale dá se to snadno dopočítat. Vše začalo Antonínem Zápotockým, pokračovalo Antonínem Novotným, Ludvíkem Svobodou, Gustavem Husákem, Václavem Havlem, Václavem Klausem, Milošem Zemanem a ten poslední je Petr Pavel.

Ti první jmenovaní mi v paměti moc neutkvěli. Byl jsem buď dítě, anebo mladý člověk, který řešil zcela jiné věci. Nejvíc si tak pamatuji Václava Havla, protože jsme se dlouhá léta i přátelili. Jezdil k nám (do Divadla Husa na provázku – pozn. red.), psal nám hry. Byli jsme v úzkém kontaktu díky Petru Oslzlému, našemu dramaturgovi. Velmi rád na něj vzpomínám.

Osobně jsem poznal všechny novodobé prezidenty, kromě pana Petra Pavla. S ním jsem se zatím potkal jen letmo, podali jsme si ruce.

Ne, ani na chvíli mě to nenapadlo. Hlavně proto, že jsem se herectví vyučil. Cítím se k téhle práci disponován. Mám ji rád. Je to můj smysl života, nevím, proč bych ho měl opouštět. A navíc, politika mi jako atraktivní zaměstnání nepřipadá.

Vzal jsem zatím vše, co mi nabídli lidé z Bionautu. Litoval jsem jen jednou, což se ovšem netýkalo Štefanovy práce. Šlo o „mezifilm“ mezi Doktorem Martinem a Strážmistrem Topinkou. Tuším, že se jmenoval Záhada v Beskydech. Hrozně se to tehdy nepovedlo.

Musíme zmínit i to, že nepracuje obvykle sám, ale v týmu, v němž je těch scenáristů několik. Nikdy tak přesně nevím, kdo kterou pasáž psal. Štefan je vždycky dá dohromady a myslím si, že zdařile. Je to můj jednoduchý klíč. Napíše-li někdo kvalitní scénář, tak si ho oblíbíte.

Nenapadaly. My jsme si to předem zakázali. Řekli jsme si, že nebudeme sledovat žádnou konkrétní linku, konkrétního politika. Shodli jsme se v tom, že náš prezident se pohybuje v našem smyšleném ději, byť ten se často dotýká dnešní reality, minulosti.

V tomhle pro mě bylo natáčení Molocha odlišné třeba od role Karla Kramáře, premiéra, kterého jsem hrál u Jirky Svobody (Rašín, 2018 – pozn. red.). Tam tu zavazující zodpovědnost, aby vše historicky sedělo, máte. Musíte na to dbát. V Molochovi jsme mohli vše zahrát tak, jak jsme si vysnili.

Nemám. Herecký život to ani neumožňuje. Texty se učívám, kdy mohu: v přestávkách během natáčení, ve chvíli volna v divadle, případně cestou domů… Zatím to zvládám. Až přestane tahle schopnost fungovat, tak si řeknu: dost. Dokud mám chuť hrát a mám pocit, že to má smysl, tak do toho jdu.

Jednoznačně mám rád jejich papírovou verzi. Někdy samozřejmě přijde situace, kdy se text musíte naučit z telefonu, z laptopu, když vám scénář pošlou narychlo, nemáte čas ho tisknout. Ale rád to nemám. Ostatně i knihy čtu „papírové“. Rád jimi listuji. Rád se s nimi polaskám. Proto poměrně důsledně vyžaduji v rámci své práce papírové scénáře.

Na všechno důležité mi stačí obyčejná propiska, s níž si podtrhnu to, co potřebuji. Napíšu si poznámku, kterou si potřebuji napsat. Na barevné poznámky, obvykle červené a žluté, tak narážím jen občas. A to tehdy, když přijedu na natáčení a tam na mě čeká scénář, jenž mi přichystali lidé starající se o herce, chystající jim na ten den práci. Nevadí mi to, sám ovšem zůstávám u propisky.

Když jsem měl stálé divadelní angažmá, nechával jsem je po derniéře hry v šuplíku, v šatně. Také se říkává: uložit cosi do hereckého šuplíku. Teď, když hostuju, tak je nemám kam dávat… A co se týče filmových, televizních scénářů, ty si neschovávám. Vím, že se natáčení opakovat nebudou. Takže to ani nemá cenu, proto k nim nemám sentimentální vztah. Na rozdíl od divadla, kde ta možnost, že se bude hra ještě hrát, stále je.

Zatím se mi to nestalo, abych řekl pravdu. Nikdy jsem se proto neocitl v situaci, že bych vytáhl hru ze „šuplíku“ a chystal se na její znovuuvedení. Myslím si, že se to ani nestane, ani to moc nechci. A když si někdy jen tak, pro zajímavost, nějakou hru i vyndám, čtu si ji, tak mně přijde hodně známá. Ovšem pokud bych ji měl znovu hrát, tak se ji musím znovu naučit.

V tom, že je současný, že je svým způsobem krutou výpovědí o tom, co se v politice děje.

A že si na nic nehraje. Ukazuje skutečnost takovou, jak si ji scenárista představuje, že by mohla být. Navíc je seriál napínavý, řemeslně dobře zvládnutý, a to i díky výborné kameramance Veronice Donutkové a režisérovi Lukáši Hanulákovi.

Někdy to dělávám, je-li to potřeba. Podle mě by měl režisér na nápady herce, který se snaží vnést do věci svůj smysluplný pohled – samozřejmě podaný na úrovni – přistoupit. Jinak by to byl špatný režisér. Lukáš naslouchá, což je pro mě důležité.

Ano.

Na premiéře viděla první, zaujal ji. Chce Molocha dokoukat. Strhnul ji, chce vědět, jak to celé dopadne.

V rodině to máme nastavené tak, že jak žena, tak mladší i starší syn, dneska už i Sára (snacha) se o věcech bavíme. Říkáme si je nemilosrdně, ale umíme se i pochválit. Slyšet rodinnou kritiku, slova: bylo to výborné/špatné, má rozhodně smyl. Díky ní si uvědomíte, že je případně co napravovat.

Chystá se, ale zatím definitivní podobu neznám. Co vím je to, že by se mělo letos točit. Těším se, protože podobná možnost setkat s lidmi, s nimiž člověk strávil krásná léta studií, je radost.

Dal jsem tvůrcům nějaké peníze, to je celé… Přemluvil mě k tomu starší syn Tomáš s tím, že potřebují pomoct. Udělal jsem to rád, ten film (režie Jan Bubeníček a Denisa Grimmová – pozn. red.) si to zasloužil. A taky jsem si tam namluvil jedno zvířátko, šlo o takovou libůstku.

Ta hra je velmi aktuální. Když mi režisér Michal Dočekal říkal, že ji budeme dělat, trochu mě překvapil tím, že budu hrát obě postavy. Záhy jsem zjistil, že to logiku má. Jak Maršál, tak Galén mají podobné rysy. Přijďte se na představení podívat, uvidíte sama. Opravdu srdečně všechny zvu. Jsem rád, že na něj chodí mladí lidé.

Úplně fantasticky, intenzivně. Jako herec cítíte, jak publikum s vámi dýchá, a na konci hry nastane ticho. Jako by diváci potřebovali čas, aby si uvědomili to, co viděli. Když ten potřebný okamžik uplyne, vstanou a začnou tleskat, což je nádherné.

Asi ne. On skutečně dokázal věci předvídat. Mnohé se ho také bezprostředně dotýkaly. Uvědomoval si, jaké nebezpečí mu hrozí, viděl do budoucnosti. Vždyť i slovo robot, pocházející z R.U.R., dnes používá celý svět. Čapek byl velmi vzácný autor.

Pojedu, protože si myslím – a určitě to tak vnímají všichni –, že to bude velká vzpomínka na toho našeho Jirku. Byl velkým hercem a velkým festivalovým prezidentem, který tuhle akci dostal tam, kde roky je. Dokázal ji resuscitovat a posunout tam, kde nikdo ani nedoufal, že by mohla jednou být.