Spolužáci hráli po škole fotbal a hokej a já jsem si čmáral a kreslil, říká malíř Josef Zlamal

Rodinné zázemí výtvarně-architektonické mi dělalo trochu problém. V absolutní rovině jsem netíhnul ani výlučně k malování, ani k architektuře. Díky tomu je teď ale možné spojení obou těchto světů. Člověk má vhled do obojího a neuvažuje pouze umělecky, ale také i z pohledu širších prostorových vazeb a technické funkce staveb.

Byla to věc, kterou si člověk nevybírá, narodí se do toho. Bylo mi to odjakživa blízké a tím, že doma byl materiál, papír, tak když spolužáci hráli po škole fotbal a hokej, já jsem si čmáral a kreslil. A i když dnes většina věcí, které tvořím, je v jiném materiálu než na papíře, byla to velká škola.

Když baleťák tisíckrát vyskočí, tak potom vyběhne schody jinak než já. A já zase v kreslení během pár hodin můžu něco velmi přesně vydefinovat, a hledání finální podoby a tvaru je proto velmi efektivní.

Po gymnáziu jsem šel do Německa, studoval jsem v Brémách. K Německu a němčině jsem měl díky rodině vztah. Šternberk je pohraniční město, 90 procent lidí hovořilo německy, dědeček si vzal babičku Češku, díky tomu tam zůstal.

(Dědeček Wilhelm Zlamal byl německé národnosti, celý život žil ve Šternberku, studoval na Akademii výtvarných umění v Praze mimo jiné u Maxe Švabinského. Byl krajinář a portrétista, inspirovalo ho německé malířství. Jeho matka byla obětí poválečného odsunu, Wilhelm se mu díky sňatku s Češkou vyhnul - pozn. red.)

Ano, studoval jsem ji, ale pouhý rok na Univerzitě Karlově, pak jsem se rozhodl pro výtvarnou školu a šel jsem studovat na Akademii výtvarných umění v Brémách.

Získal jsem jiný pohled, ale ze školy jsem brzo zběhl. Zajímala mě spíše „aplikovaná podoba“ umění. Bylo to dlouhé hledání, důležité zastavení pro mě bylo i Švýcarsko, kam jsem se dostal na doporučení. Tyto tři roky byly silně formující, měl jsem příležitost účasti na mnoha výstavních projektech, byl to důležitý odrazový můstek pro věci, které dělám teď.

Byla to velká zkušenost z pohledu toho, že jsem tam viděl věci úsporné, věci, které moc nekřičí, které jsou tradiční… přesný opak toho, co bylo v architektuře v 90. letech - kulaté okno, do toho ještě trojúhelník a čtverec.

Mojí inspirací jsou spíše 60. a 70. léta napříč Evropou. Důležitá je pro mě nejen vizuální rovina, ale i kontext a funkce. Původní profese kreslíře a malíře se tak transformovala do jiného úkolu a mise.

Volné tvorbě se věnuji pořád, ale spíš nedělám hranici mezi volnou a užitou tvorbou. To mají třeba herci, kteří říkají, že dělají reklamu, která je živí, a mohou pak hrát v divadle. Já v tom nedělám rozdíl. Jediný rozdíl je v materiálu a v tom, že kooperuji s dalšími lidmi, protože fyzicky bych to nemohl sám zvládnout.

Poslední rok byl velmi turbulentní. Mimo komornější projekty jsme měli dvě velké realizace. První je v rodném Šternberku a je to zhmotněný sen. Tam se podařil na české poměry malý zázrak, projekt pro mateřskou školku, ale nikoli privátní, ale provozovanou městem. Podařilo se prosadit věci, které ve většině školek běžné nejsou.

Počínaje fasádou, kterou zdobí sgrafita, přes interiéry, kde máme dřevěné reliéfy a prvky z pískovaného skla, až po vstupní dveře, které nesou reliéf v kovu. V českých poměrech je to malá science fiction. V soukromém sektoru může vzniknout cokoli, tam je to jen o vůli investora, ale aby nám takhle volnou ruku dal stát či město, je výjimečné.

To je to, o čem jsem mluvil. Vnímám sám sebe stále jako výtvarníka, umělce, ale časem se moje výstupy transformovaly do něčeho, v čem vidím větší smysl. O tom, co se běžně nazývá designem či architekturou, užitým uměním, hovoříme jako o atmosférických prvcích.

Snažíme se, aby námi tvořené místo mělo atmosféru, aby zde lidem bylo dobře, aby mělo dílo celostní ideový rámec. Mnohdy tak vznikají projekty v přímém dialogu se zadavatelem, který se stává spoluautorem. Pak si vezmeme montérky a stojíme na lešení, fyzicky nám dílo vzniká pod rukama – to nám pomáhá redukovat běžné investiční náklady.

Chtěli jsme použít tradiční, přírodní materiál, ve kterém nebudou na rozdíl od moderních omítek žádné plasty. Volba tedy padla na břízolit, konkrétně na jeho ekvivalent v podobě minerální omítky od firmy Weber. Ta nám odprezentovala řadu vzorků, z nichž jsem mohl vybrat takové, které budou nejvíce v souladu s duchem renovovaných budov. Díky tomu, že je břízolit přírodním materiálem, se na něm navíc netvoří řasy a mech, takže na fasádě hravě přečká desítky let.

To bylo ve Šlapanicích, kde byla investorem také obec, která zde stavěla nový multifunkční objekt na místě stavby, jež dosloužila. Šlapanice jsou příkladem města, které funguje jako developer v nejlepším slova smyslu, snaží se kultivovat prostředí, nechává třeba stavět nebytové prostory, které pak pronajímá. Takže se tím vyhne tomu nebezpečnému modelu, kdy se prodá pozemek, někdo tam něco postaví a pak se všichni divíme, co tam vzniklo. Oni to řešili naopak.

Všímám si specifika malých obcí, tamní prostředí je v mnoha ohledech zbytečně podceňované. Nejsou tam většinou budgety v desítkách či stovkách milionů korun, domluva mezi lidmi je jednodušší, věci tam fungují efektivněji. Osvědčilo se, že kvalitní reference mohou být dobrým základem pro navazující budoucí práci.

Nepracujeme pro typ klienta, který chce být za každou cenu vidět. Rádi naopak pracujeme s těmi, kterým záleží na finálním výstupu práce. To je naše krevní skupina. Největším uznáním je pro nás pozitivní zpětná vazba od koncového uživatele stavby. To, že se ve školce učitelům a dětem dobře tráví čas (žije), je pro mě důležitější než zisk cen a odborného profesního ocenění.