Hlavní obsah

Spisovatelka Yrsa Sigurdardóttir: Píšu hlavně pro islandské čtenáře

2. 4. 2021, 8:11
Právo, Šárka Hellerová

Poprava, detektivní román oceňované islandské spisovatelky Yrsy Sigurdardóttir, vychází v češtině. Právu autorka poskytla rozhovor, ve kterém vysvětluje, že aby byly její knihy autentické, nemůže při psaní myslet na publikum z celého světa. Přesto silně oslovuje čtenáře z různých zemí. Prozradila mimo jiné, jak prožívá nedávnou erupci vulkánu poblíž Reykjavíku.

Foto: Lilja Birgisdó ttir

Islandská spisovatelka Yrsa Sigurdardóttir začala psát novou knižní sérii.

Článek

Poprava je součástí již ukončené série, ve které se vyskytují dětská psycholožka Freyja a detektiv Huldar. Nestýská se vám po této dvojici?

Trochu ano. Ale už na začátku jsem se rozhodla, že knih o Freyje a Huldarovi bude šest. Držím se toho, protože bych nerada rozepsala další knihu a v půlce si uvědomila, že už mě to nebaví.

Nyní začínám psát novou sérii a musím říct, že to je celkem fuška. Vymýšlím nové hrdiny a protože vím, že to je začátek série, musím hodně přemýšlet o tom, co jsou zač. Psát příběh s obsazením, které znáte a rozumíte mu, je daleko snadnější. Na druhou stranu si užívám svobodu nových začátků. Můžu zkusit napsat něco úplně odlišného.

Takže napsat první knihu série je pro vás nejtěžší?

Svým způsobem ano, nicméně také nejzábavnější. Máte tolik možností. Ty se s každou další napsanou kapitolou a knihou série zužují. Zpočátku jsou vždy všechny dveře otevřené, ale jak příběh postupuje, některé se zavírají. Ke konci už je cesta poměrně jasně daná, což je na druhou stranu pohodlnější. Všechno má svá pro a proti.

Na začátku knihy Poprava přiletí na Island státní návštěva z Číny a svou přítomností ovlivní průběh vyšetřování. Zaujalo mě, že jste stejně jako v České republice řešili možnost zápůjčky pandy do zoo.

Na Islandu je to o to pikantnější, že ani nemáme zoologickou zahradu se zvířaty z jiných zemí. Zdálo se mi humorné, že něco takového může být součástí diplomatických jednání mezi zeměmi.

Foto: Metafora

Obal knihy

V knize Poprava je i mnoho dalších odkazů na světové dění. Je pro vás důležité příběh zasadit do současnosti?

Většinou příběh ukotvím do doby, v níž jsem ho psala. Pomáhá mi to vytvořit realistické prostředí. Když píšete kriminálku z Islandu, který není v tomto ohledu zrovna nejinspirativnější, musíte si daleko lépe připravit scénu, aby měl zdejší čtenář pocit, že se příběh mohl stát. Popisování společnosti, jaká aktuálně je, mi v tomto ohledu hodně pomáhá.

Navíc jsem se nikdy v životě nestrachovala o to, aby mé knihy dobře zestárly. Nemyslím si, že je někdo bude číst za padesát let. Podle mě by ani neměl. Ať se v té době čtou současní autoři. Nesním o tom, že se mé dílo bude číst donekonečna. Naopak jsem ráda, když se k němu čtenáři dostanou začerstva a všechny ty odkazy lépe pochopí.

Předpokládám, že vaše knihy pro děti jsou jiný případ.

Jednu jsem mimochodem napsala i loni. Byla nominovaná na Islandskou literární cenu a prodejci ji vybrali jako jednu z nejlepších knih pro děti. Dětské knihy jsou opravdu něco zcela jiného. Na rozdíl od detektivek píšete zcela přímočaře, nic před čtenářem neskrýváte. A je to legrace. Tahle konkrétní kniha je o životě očima kočky. Jako autorka musím být víc invenční a myslet nekonvenčně.

Proč jste se zrovna nyní vrátila k psaní knih pro děti?

Jedním z důvodů byl určitě koronavirus. Měla jsem víc času, protože jsem nemohla cestovat. A je tu ještě jedna věc, s níž jsem se potýkala asi deset let. Jeden chlápek kdysi v televizi spekuloval o tom, proč píšu jednu knihu ročně. Proč nenapíšu třeba jen jednu za dva roky.

Mě to tehdy hrozně naštvalo a rozhodla jsem se, že jich chci za rok napsat víc. Nicméně mi trvalo, než jsem se k tomu dostala. Kromě dětské knihy jsem napsala jednu samostatnou detektivku, která měla trochu hororový nádech. Mám série ráda, ale občas si ráda napíšu i něco, co nebude mít pokračování. Baví mě, že všechny postavy v takové knize můžete postrádat, a tedy mohou zemřít.

V knihách, u kterých neplánuji pokračování, obvykle kombinuji prvky detektivky a thrilleru. Napětí v nich jde proti sobě a díky tomu je maximálně přítomné v celé knize. Ta loňská právě vyhrála islandské ocenění pro nejlepší detektivku. To mi udělalo radost. Každopádně letos mám v plánu znovu napsat dvě knihy za rok. Chci napsat další dětskou knihu a detektivku. Jsem ráda zaměstnaná.

Zmínila jste, že je náročné napsat detektivku uvěřitelnou pro islandské čtenáře. Jsou vašimi nejpřísnějšími kritiky?

To ani ne. Ale věřím, že je důležité psát právě pro ně. Myslím, že jako spisovatelka mám psát pro ty, kteří mi jako první věřili. Kdybych se snažila oslovit všechny na světě, nevzniklo by nic autentického. Proto myslím v první řadě na místní publikum, a pokud je v knize něco, čemu by zahraniční čtenáři nerozuměli, řeší se to při překladu.

Během čtení mě napadlo, jestli je i v originále vysvětleno například, že lopapeysa je tradiční islandský svetr.

Ne, to by opravdu nefungovalo. Islanďané by byli naštvaní, kdyby měli při čtení pocit, že jsou něco jako pokusná skupinka pro širší publikum. Mnoho věcí, které jsou v překladu rozvedené, v originále nevysvětluji.

Vaše knihy se mi oproti jiným detektivkám nezdají samoúčelně násilné.

V některých je víc násilí než v Popravě, ale nejsem spisovatelka, jež by si libovala například v popisu mučení. Myslím, že daleko působivější je zabývat se následky. Například mě víc zajímá scéna, která se odehraje po nalezení mrtvého těla, než abych popisovala každou stříkající kapku krve.

Navíc, jak už jsme zmínili, na Islandu je opravdu málo organizovaného zločinu a podobně. Když už se něco stane, je většinou pachatelem blízká osoba. Rodinné tragédie, domácí násilí, nenávist, žárlivost... V tomhle ohledu čelí Island podobné míře neštěstí jako jiné země, všichni tu nejsou milí a hodní. Obvykle ale nejde například o drogový obchod, který se ošklivě vymkl z rukou.

Kdy máte ze své spisovatelské práce největší bezprostřední radost?

Když dostávám dobrou zpětnou vazbu od čtenářů. Pochvalné kritiky a ceny jsou samozřejmě velmi potěšující, ale knihy píšete pro čtenáře. Takže když se líbí, jste šťastná. Tak jednoduché to je. Největší výzva ale je navázat na knihu, která se čtenářům opravdu hodně líbila. V tu chvíli cítím velký tlak, protože se chci zlepšovat.

Podílela jste se na scénáři druhé série seriálu V pasti, jenž běžel i v České televizi. Byla to vaše první zkušenost s psaním scénářů?

Už jsem to předtím zkoušela. Byla jsem součástí scénáristické skupiny, která si přehazovala různé nápady, ale nic z toho nevzešlo. Tentokrát jsem byla poprvé opravdu zapojená do práce.

Tým seriálu V pasti mě oslovil, jestli bych se nechtěla přidat. Bavilo mě to, protože způsob psaní je úplně jiný než u knih. Zaprvé musíte spolupracovat s dalšími lidmi, zadruhé vše musí být řečeno v dialogu nebo ukázáno. Nečekala jsem, jak moc jiné to bude, když nemáte možnosti informaci sdělit v textu.

Byla jste fanouškem první série?

Ano, jediná má připomínka byla, že postava policistky by měla dostat větší prostor. To se v druhé sérii povedlo.

Pořád se věnujete své práci stavební inženýrky?

Ano, ale už dlouho ne na plný úvazek. Nyní buď píšu, cestuju, trávím čas s rodinou, nebo pracuju. Má práce často souvisí s geotermální energií. Na Islandu máme obrovské štěstí, že přes devadesát devět procent elektřiny je zelené.

Štěstí považuji za klíčové slovo. Můžeme využívat geotermální energii a sílu vody. Není to tím, že bychom byli tak pokrokoví myslitelé, prostě zde ty zdroje jsou.

V seriálu V pasti bylo zobrazeno, že i obnovitelné zdroje energie mohou mít negativní dopady na životní prostředí. Je to na Islandu velké téma, nebo bylo v seriálu zveličeno?

Bylo pro potřeby příběhu velmi zdůrazněno. Co se například zemětřesení souvisejících s reinjektováním vody do podloží týká, není to téma. Vzhledem k tomu, že země leží na zlomu litosférických desek, je tu zemětřesení něco přirozeného. Navíc je dobré, když je hodně malých zemětřesení místo jednoho velkého. Větší potíž je u nás s plynem, který se může objevovat v podzemních traktech elektráren. Nikdy nesmíte do podzemí bez měřáku. To by vás mohlo stát život. Nic, co lidé dělají, se neobejde bez vedlejších účinků.

Když je řeč o geologii Islandu, nelze se na závěr nezeptat, jak jste prožívala nedávný výbuch vulkánu Fagradalsfjall?

Většinu místních vulkán v údolí Geldingadalur potěšil. Objevil se v místě, kde neohrožuje žádná města a infrastrukturu. Navíc díky erupci skončila nekonečná a poměrně nepříjemná zemětřesení, jež výbuchu předcházela.

Je to nádherný důkaz síly přírody. Jsme zvyklí, že jednou za pár let na Islandu dojde k erupci, ale nebývá to tak blízko Reykjavíku, v jehož okolí žije většina populace. Proto nyní k místu proudí tolik lidí. Myslím, že načasování nemohlo být lepší.

Všichni už jsou natolik unavení z omezení a monotónního života v době covidu! Facebook je nyní plný fotografií s vulkánem v pozadí. Lidé na lávě smaží vajíčka se slaninou nebo si o ni zapalují cigarety.

Pro geology je to velmi zajímavá událost, protože v této oblasti nedošlo k erupci v posledních osmi stech letech, přestože je zřejmé, že dřív byl poloostrov velmi aktivní. Je celý pokrytý lávovými poli. Dá se jen hádat, zda se opět probouzí k větší aktivitě a co se stane dál. Příště bychom nemuseli mít, co se místa erupce týká, takové štěstí.

Na poloostrově je mezinárodní letiště, Modrá laguna, dvě geotermální elektrárny a města s více než dvaceti tisíci obyvateli. Takže i když je to krásný vulkán a úžasná novinka, v budoucnu se může zvrhnout v něco ošklivého. Teď ale máme radost. Pokud se bude dít něco dalšího, budeme se spoléhat na islandské motto „þetta reddast”, tedy Všechno dobře dopadne.

Reklama

Související témata:

Výběr článků