Hlavní obsah

Spisovatel Jiří Dědeček: Není hanba nazvat nesmysl hovadinou

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Koncertem s přáteli v pražské Malostranské besedě oslaví své sedmdesáté narozeniny Jiří Dědeček. Vystoupení nazvané Jiří Dědeček 70 se uskuteční 28. února. Jubileum připadá na dnešek.

Foto: Lucie Levá

Jiří Dědeček byl také předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu.

Článek

Jste písničkář, spisovatel, básník, textař i překladatel. Která z těch uměleckých disciplín přišla do vašeho života nejdříve?

První bylo psaní. Zpočátku jsem k němu inklinoval bez jakéhokoli impulzu. V deváté třídě základní školy v Braníku v Praze jím už byl vynikající češtinář pan Sedláček, který mě naučil češtinu milovat. K tomu se dostavila touha vyniknout před kamarády a kamarádkami a pobavit je, takže jsem při vyučování psal různé legrační básničky a házel je napsané na zmuchlaném papíru po třídě. Učitelé je ale často zachytili a potom je na třídních schůzkách předávali mým rodičům.

Setkaly se vaše básničky u spolužáků s pozitivní odezvou?

Ano. Vždycky jsem byl za třídního šaška. Na gymnáziu se nás ale ve třídě sešlo takové množství šašků, že se to skoro nedalo pedagogicky ukočírovat. Bylo nás šest sedm, všichni psali tyhle hovadiny a všichni je házeli na zmuchlaném papíru po třídě.

Narodil jste se v Karlových Varech, ale v jedenácti letech jste se s rodiči přestěhovali do Prahy. Proč?

V jedenácti jsem o svém životě nerozhodoval, takže jsem musel následovat rodiče. Tatínek dostal v Praze práci, tak jsme se holt stěhovali. Moment, kdy člověk rozhoduje o svém životě, přichází daleko později. V mém případě to bylo až okolo třicítky.

Byl by váš život zásadně jiný, kdybyste zůstali v Karlových Varech?

Vyvíjel by se určitě jinak. Žil jsem tam v příjemné klukovské partičce a nevím, jestli bych vůbec byl toužil se z ní vymanit a nekráčel jinými cestami, než jakými jsem se vydal v Praze.

Prvním člověkem, který ze mě začal dělat toho, kým dnes jsem, byl můj spolužák ze šesté třídy Břetislav Friedrich. Začal mě, kluka z Karlových Varů, který tam lítal po skalách, horách, házel kamením, lezl po stromech a jezdil na káře, kterou si sám vyrobil, velmi jemně a s neobyčejnou noblesou civilizovat. Po několika letech se mu to skoro povedlo.

Později se stal fyzikem, chemikem a vědcem, jenž se zabývá zejména interakcemi molekul s elektrickými, magnetickými a optickými poli, historií vědy a podobně. Je i čestným členem Učené společnosti České republiky a žije v Americe.

Šel jste do dalšího života s ambicí bavit lidi dál?

Samozřejmě. To, co jsem dělal ve školách, bylo mé první exhibování na veřejnosti s něčím, co umím a s čím byla legrace. Později jsem začal psát i vážnější věci, ale ty jsem si nechával pro sebe. Má dvojverší, ať už Kladno, černé Kladno, s tebou není radno, nebo Podej mi pomocnou nohu, ať s její pomocí mohu, se u pedagogů nesetkávala s pochopením. Stěžovali si na mě rodičům na třídních schůzkách.

Často vzpomínám na spisovatele Adolfa Hoffmeistera, který byl také jedním z rodičů docházejících na ty schůzky. Byl podstatně starší než moji rodiče a vždycky jim říkal: Jen ho nechte, ten kluk má talent.

Chodili tedy domů zkroušení z dvojky nebo trojky z chování, které jsem dostával, ale něco v nich z té připomínky Adolfa Hoffmeistera, který byl koneckonců národní umělec, zůstalo. A tak mě tolik neřezali.

V sedmdesátých letech jste byl dorosteneckým mistrem republiky ve veslování. Proč jste u sportu nezůstal?

Mistrovství republiky dorostu jsem vyhrál na skifu a dvojskifu. Bylo to na konci základní školy a v prvním ročníku gymnázia. To jsou léta, kdy mladý člověk sportuje. Potom už jsem ale dával před sportem přednost restauracím a špatné společnosti.

Je pro vás psaní veršů či textů jednoduché?

Jednoduché to je, když vás něco napadne. Často však prvotní nápad není všechno a zbytek musíte takříkajíc vysedět. Prvotní nápad je záblesk talentu, ale osmdesát procent z celého díla je práce s ním, tedy píle.

Foto: archiv J. Dědečka

Jiří Dědeček

Před lety, když se u nás objevilo hnutí skinheadů s lehce fašounskými sklony, jsem vymyslel dvojverší: Skinheade, lysý skinheade, tudyma cesta nevede.

Dál jsem ho nerozvedl, nechtělo se mi tím už zabývat. Je to příklad toho, že když se s prvotním nápadem dál nepracuje, tak prostě zahyne.

Dotklo se to dvojverší tehdejších skinheadů?

Občas se stalo, že se někdo ozval. Chodím rád plavat do Podolí a ohřívám se tam v páře. Nějací kluci, kteří v ní byli také, se tam jednou domlouvali na tom, že další den půjdou na židáky. Utvrzovali se v tom, že Stalin měl pravdu, když říkal, že židáci se musí vyhladit.

Koukal jsem na ně jako blázen. Nejdříve jsem si myslel, že na mě hrají divadélko, že blbě machrují. Pak se ale jeden z nich otočil ke mně a zeptal se, jestli na ty židáky půjdu také. Šlo tenkrát o pochod těch fašizujících bojůvek. Já mu řekl, že samozřejmě půjdu, ale budu na opačné straně. On chvilku mlčel a pak řekl: My o tobě víme a dáme si na tebe pozor.

Druhý den jsem na tu manifestaci opravdu šel. Skinheadi se tam prezentovali pochodem, my s Františkem Bányaiem, tehdejším pražským rabínem, stáli na chodníku, já měl kabát se žlutou hvězdou a nebylo nám nejlépe. Ale to víte, když člověk veřejně vystupuje, nemůže se divit, že se mu dostane nějakého ohlasu, a ne vždy kladného.

Bál jste se někdy?

Naposledy jsem se bál v roce 1969 na Václavském náměstí, kde jsme manifestovali proti přítomnosti ruských tanků. Můj veslařský trenér Ctibor Zajíček mě náhle strhnul k zemi a zařval: Ty vole, vždyť oni na nás střílejí. Na to jsem si všiml, že se na kartonu za námi objevily dírky po nábojích. To jsem se trochu bál. Ale to víte, když je člověk mladý, je nesmrtelný. Můj strach zase nebyl nijak obrovský.

Od sedmdesátých let do roku 1985 jste vystupoval s písničkářem Janem Burianem. Co vás spojilo?

Rozuměli jsme si a dodnes si rozumíme na náznak, na slovo. Fungovalo to moc pěkně, bavilo mě to s ním. Jenže jsme si pak uvědomili, že po jedenácti divadelních sezonách za námi není nic. Skoumal s Vodňanským nebo Cimrmani měli alespoň desky, my neměli nic. Zůstávaly za námi jen koncerty, které si lidé trochu pamatovali a někdy nahrávali. Unavilo nás to a rozhodli jsme se zkusit to každý sám.

Dodnes se ale moc rádi vídáme. Honza bude mým hostem na koncertu v Malostranské besedě. V dubnu budeme mít společná recitál v divadle Semafor.

Oba jste se často vyjadřovali k politickému dění, vy jste dokonce do politiky vstoupil. Měl jste v tom ambice?

Neměl, v mém životě je to zanedbatelná epizoda. Martin Bursík, tehdejší šéf Strany zelených, bydlí vedle mě v Praze na Malé Straně. Jednou jsme se potkali na poště a on mi řekl, jestli bych jim nešel pomoct. Odpověděl jsem, že půjdu rád. Když se ukázalo, že mám chalupu na Vysočině, kde měli zelení velmi nízké preference, byl jsem požádán o pomoc tam.

Od začátku jsem však věděl, že volební systém je nastavený tak, že aby se člověk dostal z vysočinské buňky zelených do parlamentu, musela by tam strana dostat tak patnáct procent. My to vytáhli z 0,8 na 4,8 procenta a já pak klidně končil.

Jenže jste dostal nabídku být ministrem kultury…

Zelení si mysleli, že je mi to líto, a snažili se mě nějak odměnit. Přišla tedy nabídka, abych se stal v Topolánkově vládě ministrem kultury. Pocit, že bych jím mohl být, ale trval jen dvě hodiny. Ozval se totiž Jiří Čunek z KDU-ČSL a řekl, že ministerstvo kultury nikdy nepustí, protože u nikoho jiného než u nich není jistota, že církevní restituce proběhnou. V tom měl pravdu. Já přestal být v myšlenkách ministrem a tím to skončilo.

Potom jsem ještě za zelené kandidoval do Senátu, ale to bylo také marné. Musím ostatně přiznat, že jsem se jako ten, který byl do dvou malých buněk dosazený shora, cítil hloupě.

Sledujete pořád dění v politice?

Jsem občan, nemůžu věci kolem nechat plynout. Sleduji, co se děje, a svým jízlivým způsobem se k tomu vyjadřuji. Zejména k dění v Česku, ale také ve Francii, která mě zajímá kvůli mé jazykové orientaci. V posledních letech se díky médiím a internetu svět tak zmenšil, že není problém sledovat politické dění od Brazílie po Japonsko.

Jak vlastně došlo k té jazykové orientaci na Francii?

Na základní škole v Braníku jsme měli rozšířenou výuku jazyků a pozemků. Já tíhl k jazykům, a když jsem měl možnost vybrat si angličtinu, francouzštinu nebo němčinu, rozhodl jsem se pro francouzštinu. Na angličtině už bylo plno. Později jsem se ještě vrhl na němčinu, a protože jsme měli i povinnou ruštinu, bylo toho dost.

Pak jsem pokračoval ve studiu na česko-francouzském gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici v Praze a na jazykové škole, na které jsem získal oba druhy státnic, jak běžnou, tak tlumočnicko-překladatelskou. Z francouzštiny jsem dodnes přeložil na dvě desítky knih.

Podstatnou částí vaší tvorby jsou knihy pro děti. Kdy jste se jimi začal zabývat?

Psal jsem ty legrační básničky, ale ne všechny byly pro děti. Když jsem ale dostal od paní redaktorky Magdaleny Propperové nabídku psát pro dětský časopis Mateřídouška, byla to pro mě výzva. Každý týden jsem musel svými básničkami zaplnit dvojstranu. Pravidelně jsem tedy vyplodil několikero hovadin a oni mi je otiskli, a ještě mi za ně posílali peníze.

Potom jsem paní redaktorku poprosil, jestli by mi ročník, ve kterém jsem přispíval, nenechala svázat. Když jsem pak ty verše uviděl pohromadě, řekl jsem si, že by z toho byla hezká knížka. A vznikla. Jmenovala se Šli červotoči do houslí a vydal ji Albatros.

Knihy, které následovaly, už vycházely u našeho nakladatelství Limonádový Joe. A musím také říct, že polovina jejich úspěchů náleží Anetě Žabkové, která je krásně ilustrovala.

Opakovaně jste v souvislosti se svými verši použil termín hovadiny. Jak na ně tedy nahlížíte?

Hrdě si samozřejmě myslím, že to jsou verše. Kdysi jsem za ně dokonce dostal cenu od české sekce IBBY (Mezinárodní sdružení pro dětskou knihu, pozn. aut.). Mám ale i cenu českých knihoven za užití nonsensu v dětské poezii. Myslím si, že když v něčem používáte nesmysl, není hanba nazvat to hovadinou. Možná by se tak mohl jmenovat i nějaký literární žánr.

RECENZE: Pokojská je černobílý příběh, při němž se hlavní postavě drží palce

Kultura

Literární publicista Jan Lukavec: Měl jsem potřebu Jižák bránit

Kultura

Reklama

Související témata:
Jiří Dědeček

Výběr článků

Načítám