Článek
Představují se na ní více než dvě desítky domácích i zahraničních tvůrců spojených s touto výraznou uměleckou institucí.
Projekt začal fungovat v roce 1992 v místní budově zrušené školy. Sama matka-zakladatelka v úvodním rozhovoru velmi pečlivě připraveného katalogu řekla fotografovi Pavlovi Baňkovi, že výběr místa byl původně náhodný, nicméně blízkost Kuksu (barokní umělec Matyáš Bernard Braun tam vytvořil pozoruhodnou sochařskou výzdobu), jak později pochopila, bezpochyby podporuje genius loci prostupující okolní krajinou.
Na výstavě najdeme klasické portréty, prostorové objekty i reliéfní tvorbu. První kategorii zastupuje mimo jiné Igor Hlavinka, který hledá inspirační zdroje v pravěkém a starověkém umění.
Jeho Hlava EB vypadá jako portrét egyptské princezny, zatímco Jana Bělská nezapře u své busty Profesor zpěvu architektku.
Vystavěla torzo figury jako pevnou a důstojnou budovu, zatímco Holanďanka Jessica Mayneová, která se zabývá i grafikou a kresbou, dokázala do svého díla Hlava vtělit drobné detaily ženské krásy, totiž hluboké oči, smyslné rudé rty a fešácký drdol.
Jindra Viková už přistupuje k sochařskému portrétu z jiného úhlu. V případě práce Nejasná podoba ho chápe spíše jako abstraktní studii než coby konkrétní objekt.
Oči jako okno do duše si také zvolila Alice Formánková. Dvojice hlav nazvaná Já a bratr má také výrazné barevné prvky, jako jsou ústa nebo oči. A právě v nich můžeme vidět nejen smutek, ale i odhodlání či naději. Prezentované práce jsou pojaté jako pocta sochařce, která zemřela 9. června tohoto roku.
Také figurativní tvorba má na výstavě velké zastoupení. Plastika Řez psem od Romany Strnadové ukazuje celé zvíře v plné kráse.
Když si však stoupneme nad něj, máme před sebou téměř anatomický atlas (vidíme obratle i mozek). Elena Novotná tíhne k abstrakci, což je jasně patrné z „picassovského“ díla Já býk, zobrazujícího dynamické zvíře plné energie.
Český malíř, grafik a ilustrátor Jiří Votruba má rád pop art, a tak pojal svou Ikonu jako panenku se znaky dospělé krásné ženy.
S prostorovým abstraktním objektem se konfrontuje novozélandský autor John Paxie, jehož Červená, modrá a bílá elipsa pracuje s geometrickými tvary.
Socha v hlíně ukazuje velký rozptyl možností, jak lze přistupovat k moderní plastice. Ovšem zásadní vždy je, jak se bude modifikovat pomyslný dialog tvůrce a pozorovatele.
