Článek
Jak vznikl koncept zhudebněných básní Jiřího Žáčka?
S Jiřím jsem už v minulosti spolupracoval na svém dětském projektu Škola písničkou, který funguje šestnáct let. Předloni v září vyšlo stejnojmenné album a na něm bylo šest Žáčkových básní. Neříkám, že mě to výhradně motivovalo, ale tenkrát jsem se rozhodl konečně naplnit svou chuť nahlédnout do jeho sonetů a básní a zhudebnit je. Měl jsem to v hlavě už dlouho.
Jiří Žáček je pro mě básnický nestor, jeho poezie mi je blízká a je velmi nadčasová. Když si vezmete báseň Sonet o věrném příteli, kterou napsal na motivy Shakespearových děl před více než třiceti lety, ocitnete se v naprosté současnosti. Je mistrem silných témat.
Je zhudebňování básní stejné jako skládání běžných písniček?
Pro mě vlastně ano, protože už řadu let skládám hudbu na text. Umocňuji tím jeho příběh. Je to sice méně obvyklá autorská komunikace, protože většina skladatelů napíše muziku a tu pak nechá otextovat, ale já ji mám rád.
Před časem jsem volal textařce Gábině Osvaldové, jestli by pro mě neměla nějaký text ke zhudebnění. V telefonu bylo chvíli ticho a potom mi řekla, že jsem první, kdo jí zavolal s tím, že by chtěl zhudebnit její text. Vždycky totiž píše až na hotovou muziku.
Hudba, kterou jste Žáčkovy básně opatřil, není žánrově ukotvená. Byl to záměr?
Byla to má autorská přirozenost, protože v muzice žánry neřeším. Každá písnička má svůj příběh, každá báseň mě inspirovala k určitému hudebnímu pojetí. Hlídal jsem jen, aby celé album takříkajíc drželo pohromadě, aby nebylo rozhárané.
Oslovil jsem potom několik zpěváků, aby skladbám propůjčili svůj hlas. Posílal jsem jim většinou hotové písničky a každý se s tou, kterou dostal, ztotožnil. Jedním z prvních oslovených byl Franta Černý z Čechomoru. Řekl jsem mu, že bych rád, aby zpíval ve skladbě se zhudebněným Žáčkovým textem, a on, aniž by ji slyšel, mi rovnou řekl, že do toho jde.
Jedním z hostů alba je i Petr Janda z Olympiku. Vy zase hostujete jako akordeonista na jeho nedávno vydaném albu Asi se mi nebude chtít. Souvisejí spolu tyto spolupráce?
Ano, souvisejí. Jednou jsem jel autem a zazvonil mi telefon. Na displeji bylo číslo, které jsem neměl uložené, a protože takové hovory nerad přijímám, nevzal jsem ho. Když jsem ale měl z toho čísla další tři nepřijaté hovory, zavolal jsem zpátky.
Ozval se Petr Janda. Řekl mi, že chystá album ke svým osmdesátinám a byl by strašně rád, kdybych v jedné písni zahrál na akordeon jako host. Já mu řekl, že rád, a rovnou jsem se zmínil, že pracuju na zhudebnění básní Jiřího Žáčka a jestli by si na oplátku nechtěl v nějaké skladbě zahrát i zazpívat. Odpověděl, ať mu je pošlu, a druhý den mi řekl, že je to skvělé a jde do toho. Zanedlouho jsem odjel k němu do studia Propast nahrát svůj part do jeho písně a potom přijel on do mého studia v Praze a nahrál své party.
Neskládal jsem však tak, aby písně byly šité na tělo konkrétním zpěvákům. Spojoval jsem si to spontánně během tvorby, někdy až po dokončení skladby. Na desce Zpověď zpívají kromě Františka Černého a Petra Jandy také Daniel Hůlka, Igor Timko, Helena Vondráčková, Marta Jandová, Roman Zach, Jan Dolanský, Ivana Klimentová, Kristýna Peterková, Marta Berkyová a Stigo. Součástí dvojalba je kniha koláží k jednotlivým básním od fotografa Vratislava Nohy.
Karel Mařík a Dan McCafferty, bývalý zpěvák kapely Nazareth.
Zpěvačka Kristýna Peterková je vaše žena a také finalistka druhého ročníku soutěže Česko hledá SuperStar z roku 2005. Tam jste se poznali?
Ano. Oslovili mě lidé z vydavatelství Sony Music, jestli bych napsal společnou písničku pro všechny finalisty. Kristýna v tom ročníku skončila naštěstí desátá, takže si nenasadila růžové brýle a nebyla naplněna velkými očekáváními. Zástupci vydavatelství EMI mi pak nabídli, jestli bych nechtěl produkovat její album. Měli jsme si pro ně vzít skladby z písňových databází, ale my si prosadili autorské. Spojili jsme se tenkrát nejenom umělecky, ale i lidsky.
Mimochodem, její otec Josef Peterka je znamenitý básník. S Jiřím Žáčkem se znají bezmála padesát let. Oni dva jsou pro mě největší tuzemská básnická esa. Zhudebnil jsem i Peterkovy verše, zrovna s Kristýnou pracujeme na druhém takto koncipovaném albu.
Jste milovníkem poezie?
Jsem jím šestnáct let, od té doby, co jsem se sblížil s Kristýnou. Inspiroval mě k tomu právě její táta, který napsal deset sbírek. Před těmi šestnácti lety jsem také začal básně zhudebňovat.
Vy sám verše píšete?
To ne. Na Kristýnino album, o němž jsem už hovořil, jsem napsal dva texty. Tím má cesta textaře a básníka začala i skončila. Není to má disciplína. Nedokážu si představit, že bych dával své básnické nebo i textařské práce Josefu Peterkovi, aby si je přečetl a řekl mi, co si o nich myslí.
Patříte k nejvyhledávanějším akordeonistům domácí hudební scény. V sedmdesátých a osmdesátých letech jste dokonce jako teenager získal tituly mistra Československa i Evropy ve hře na tento nástroj. Jaká byla vaše cesta v tomto oboru?
Na akordeon jsem začal hrát ve třech letech, a když mi bylo čtyři a půl, měl jsem první koncert. Už v té době jsem cvičil pět hodin denně, sám od sebe, s radostí. Ve dvanácti jsem hrál skladby, které svou náročností patřily do látky studentů vysokých hudebních škol.
První mistrovství Evropy ve hře na akordeon jsem vyhrál, když mi bylo deset a půl roku. Jezdil jsem pak do Francie, kam mě zvali na festivaly. Když jsem ale nastoupil na konzervatoř, už mě nikam nepustili, protože můj strýc emigroval. Řekli mi, že budu jezdit jen tam, kam mě oni vyšlou. Jenže když mi pak sdělili, že pojedu hrát na mistrovství světa do Venezuely, řekl jsem, že nikam nepojedu, protože chci hrát pro lidi. Dostal jsem trojku z chování a mělo to i další nepříjemné dohry.
Byl v tom samozřejmě vzdor, ale i to, že mě nikdy nebavilo soutěžit. Chtěl jsem s jinými muzikanty spolupracovat, ne soutěžit. Nedává mi to smysl.
Ještě cvičíte pět hodin denně?
To už ne, ale snažím se na akordeon každý den hrát. Jednak kvůli tomu, abych se udržel v hráčské kondici, a také proto, že jsem jako první na světě napsal rockovou symfonii pro akordeon a orchestr. Mám ji hotovou už několik let, ale teď by se konečně měla realizovat do koncertní podoby. Bude to velké představení, dílo je rozepsáno pro sto čtyřicet lidí včetně pěveckého sboru. Chtěl bych ho představit u nás i ve světě.
Řadu let spolupracujete i s Danielem Landou. Co vás spojuje?
Jsme stejně staří a známe se asi od svých patnácti let. Jsme víc osobní přátelé než hudební, ale máme k sobě blízko i jako muzikanti. Pro mě je skvělý písničkář.
Je to typ člověka, kterého lidé buď milují, anebo nenávidí. Přál bych si, aby ho všichni ti, kteří ho nemají rádi, poznali osobně. Myslím si totiž, že spousta názorů na něj vychází z předsudků. Je to normální kluk, skvělý a chytrý člověk. Někdy má bláznivé nápady a já se ho vždycky ptám, do čeho se to zase žene.
Vy sám jste autorem Hymny SPD, kterou nazpíval Petr Kolář. Proč jste ji složil?
Kdybych měl proti tomu politickému seskupení zásadní výhrady, neudělal bych to. Jeho zástupci ale byli milí, oslovili mě a já tu písničku složil. Byl to profesionální přístup.
V téhle zemi se podle mě spousta věcí zbytečně řeší. V hudbě dlouhodobě žánry, v posledních letech i politická náklonnost a další. Dělal jsem album s Danem McCaffertym, bývalým zpěvákem skotské kapely Nazareth, a pracoval jsem i na jiných světových projektech. Díky tomu jsem poznal, že venku se tyhle záležitosti neřeší.
Muzikantům je tam jedno, jestli jsi bluesman, rocker, popař, hraješ country, nebo zpíváš šansony. Stejně tak jim je jedno, s kým sympatizuješ a jaký máš politický názor, nebo jaké jsi sexuální orientace. Zajímá je kvalita a profesionalita, to, co vytváříš. Já už takhle přemýšlím také. Žiju hudbou a neřeším nic jiného.