Článek
Vaše kapela letos oslavuje dvacet let existence. Jak si je připomínáte?
Na konci roku uspořádáme dva mimořádné koncerty. Původně jsme to neplánovali. Měli jsme pocit, že bude lepší to nechat na příští rok a zkombinovat oslavu s vydáním alba. Navíc v jednadvaceti je člověk v Nizozemí plnoletý, takže by to dávalo smysl. Protože se nás na to ale mnoho lidí ptalo, rozhodli jsme se v zimě zopakovat speciální koncerty Black X-Mass, které jsme dělali už loni a měly úspěch.
Pohybujete se v oblasti symphonic metalu a patříte v tomto stylu k nejvýznamnějším kapelám. Cítíte se být stylovými průkopníky?
Ve stejné době jako my vzniklo několik podobných kapel, třeba finští Nightwish. Myslím, že my všichni svým způsobem průkopníky jsme. Inspirovali jsme řadu dalších skupin. Abych vám stručně odpověděla – ano, považuji nás za průkopníky, ale nemyslím si, že to je důležité.
Jaká hudba inspirovala v počátcích vás?
Bavili nás různí interpreti. Třeba Paradise Lost, Enya nebo Dead Can Dance. Také třeba kapela Marillion. Když si poslechnete naše rané nahrávky, jsou z nich všechny slyšet. Jen jsme přidali ženský vokál a vše jsme naladili do trochu operního stylu se zpěvem typu Kate Bush.
Jednoduše jsme začali kombinací všeho, co jsme měli rádi. Dali jsme ingredience do mixéru a vznikla skupina Within Temptation. Zároveň mám pocit, že jsme se pokoušeli stvořit hudbu, jakou jsme sami toužili poslouchat, ale nikde jsme ji nenašli.
Vaší kapele se po celou dobu daří udržovat vysokou autorskou i interpretační úroveň. Přesto, bylo v těch dvaceti letech období, kdy jste cítili něco jako krizi?
Já, Robert a Jeroen jsme od začátku věděli, že i když si přejeme dokončit vzdělání, abychom měli náhradní plán, kdyby to náhodou nevyšlo, kapela je naší láskou a budeme v ní pokračovat. Věděli jsme, že pokud budeme mít sebemenší šanci, chňapneme po ní oběma rukama. To jsme udělali a nikdy jsem nechtěla skončit. Takže jsem žádnou krizi nikdy nepocítila.
Vaší sestavou prošla řada muzikantů. Proč se tolik měnili?
Hrajeme už opravdu poměrně dlouho a obzvlášť na začátku měl každý jinou představu o budoucnosti. Nikdy nás nenapadlo, že za velmi krátkou dobu dosáhneme mezinárodního úspěchu. Většina z nás tehdy ještě studovala a kapela byla pouze koníček.
Zatímco pro mě byla vždy prioritou, náš druhý kytarista byl nadšený informatik a víc než cokoliv jiného ho bavily počítače. Když jsme trochu vyrostli a on nemohl zvládat hraní i svou internetovou firmu, odešel od nás. Myslím, že během dvaceti let jsou takové změny logické.
Zmínila jste, že byste příští rok rádi vydali album. Už na něm pracujete?
Začínáme skládat nové písně, ale plán je opravdu příští rok vydat sedmé album.
Každý týden na své webové stránce zveřejňujete profil fanouška týdne. Jaký máte se svými fanoušky vztah?
Je milé, že některé z nich za ta léta člověk zná. Ne nijak blízce, ale občas se opakovaně objevují poblíž míst, na nichž večer koncertujeme, a tak pokaždé prohodíme pár slov.
Pamatuji si i na fanoušky z České republiky, které jsme potkali ještě v době, kdy jsme byli začínající kapela. Měli jsme den volna a procházeli jsme se po Praze. Těšilo nás, že nás znají, a tak jsme s nimi zašli na pivo a krásně jsme si popovídali.
Lze podle vás ještě filozofii stylu symphonic metal rozvíjet?
Mám pocit, že základ toho, co děláme, je od začátku stejný. Samozřejmě se ale nechceme s každým dalším albem opakovat. Snažíme se posunovat a sledovat moderní technologie.
Přirovnávám to k módě. Základ je stejný, ale každou sezónu jsou oblíbené jiné barvy a střihy. Mění se stejně jako náš zvuk a způsob, jakým jsou naše písně vystavěné. Můj hlas je pak červená linka, která všechny skladby spojuje.
Před dvěma lety jste vydali album Hydra, na něž jste si přizvali řadu hostů. S kým vás nejvíc bavilo pracovat?
Líbila se mi práce s každým z nich, protože to bylo vždy jiné. Bavilo mě setkání s raperem, který si říká Xzibit. Jeli jsme do Spojených států jenom kvůli němu. Znali jsme jen jeho tvorbu a netušili jsme, co od něj můžeme čekat. Byla to milá spolupráce.
Pro naše fanoušky bylo asi největší překvapení, že naše pozvání přijala zpěvačka Tarja Turunen. Nikoho asi nenapadlo, že spolu něco stvoříme. Spřátelily jsme se ale a pokaždé, když se vidíme, se o něco víc sblížíme. I když je z jiné země, máme v posledních dvou dekádách velmi podobné životní příběhy. Historky, které si vyprávíme, jsou téměř zaměnitelné.