Článek
Organizátoři si stanovili úkol představit kreslířovy práce v co nejširším záběru. Zredukovat jeho tvorbu pouze na Mikuláše a jeho příběhy, která je v podstatě zaměřená na děti, by bylo zjednodušující. Vytvořil totiž více než sto obálek magazínu New Yorker, spolupracoval s časopisem Paris Match a nakreslil tisíce kreslených vtipů. Kromě toho dokázal vytvořit i klasické obrazy s městskou (především pařížskou a newyorskou) tematikou.
To, co Sempému přineslo úspěch, je ideální skloubení výtvarného řemesla a originálně pojatého humoru. Jednoduché perokresby, někdy kolorované, mají navzdory triviální černé lince na bílém podkladu sdělnost.
Každý, bez ohledu na národnost, vyznání či barvu pleti, okamžitě pozná, na co se dívá, a snadno se v dané kompozici orientuje. Tudíž se může okamžitě věnovat ideové podstatě díla. Suchý, mírně zasmušilý a na druhou stranu sarkastický humor připomíná ten, který známe od Vladimíra Jiránka či Vladimíra Renčína. Jedinec stojí sám proti velkému světu a stává se hrdinou trochu proti své vůli.
Dobře to symbolizuje dílo z cyklu Trochu Paříže (2011), na kterém je maličký človíček konfrontován s gigantickou konstrukcí Eiffelovy věže. Její spodní část stojí jako noha obřího diluviálního ještěra těsně vedle nebohého tvora a chystá se ho zašlápnout. Lepší metaforu pro lidskou odcizenost v moderních předimenzovaných metropolích snad ani nejde vymyslet.
Svět Malého Mikuláše je světem zcela jiným. I když je hrdina vržený do nebezpečí, které představují rodiče či učitelé, přece jen na to není sám. Obklopují ho totiž spolužáci. I když se autor často zabývá vážnými tématy (uvědomování si sebe sama), dokáže je podat s laskavým humorem.
Nikdy se nedostavuje pocit, že by své hrdiny, mezi které se koneckonců může počítat i on sám, dehonestoval, či se jim dokonce vysmíval. Spíše si tak nějak povzdechne, což dobře vyjadřuje jeho citát na stěně: Mé postavy nejsou mrňavé, to svět je veliký.