Článek
V jedné z prvních recenzí na třídílný televizní film Jiřího Svobody Jan Hus jsem se dočetl soud, že vznikl k výročí, ne proto, že by měl na srdci něco převratného. Bolest, která svírá českou literární kritiku, vystřelila i tady: Měl být natočen jiný snímek než ten, který jsem viděl. S podobným míjením se setkal Zdeněk Mahler po uvedení dokumentární trilogie Ano, Masaryk. I v ní šlo o návrat, ne o převrat. A taky to bylo k výročí úmrtí.
Svoboda natočil, co dobře umí – realistický příběh. Žádná postmoderna, prudká umělecká inovace ani krvák ve stylu Gibsonova Umučení Krista. K čemu taky. Režisérovi šlo především o pokus jednu z národních ikon znovu vrátit do živé/žité paměti. Jména z historie ztrácejí obsah, pokud se neobnovují, pokud se k nim nové generace znovu nepřihlásí, nepokusí se napsat nové knihy, natočit nové filmy. Jinak, ale – probůh – srozumitelně. Kdyby neudělal Svoboda svého Jana Husa, byl by tu pořád jen Vávrův sociální reformátor s dobrým Štěpánkem a zavádějícím výkladem.
Svoboda – spolu se scenáristkou Evou Kantůrkovou – představil Husa v osobním postoji a v době, v tom, co bylo důležité před šesti sty lety a co je překvapivě naléhavé i v individualistickém dnešku. Jak bych se zachoval já? Jako Hus? Nebo jako Páleč?
Zdenko Pavelka
Česká paměť se pomalu prokopává k pochopení druhé poloviny 20. století. Svobodův Jan Hus patří i do tohoto kontextu, do poznávání minulosti ještě čerstvé. Nejen hlavní postavou. Rozhodný Zikmund a váhavý Václav; Kňažkův dominikán, který postupně s Husem sympatizuje, ale pomoci dokáže jen v míře, která jeho samého neohrozí. Různé podoby a relativita moci: kardinálové Pierre d’Ailly, Francesco Zabarella a Baldassare Cossa proměněný v papeže Jana XXIII., který v roce 1412 na Husa vyhlásil klatbu, na Zikmundův nátlak svolal do Kostnice koncil a nakonec sesazen vystřídal Husa ve stejném vězení.
Tenhle Jan Hus je srozumitelný.
