Článek
Přijeli jsme s básníkem Janem Kašparem do Kunderova Kunštátu zvědavi na údajně právě dokončovaný rukopis. Na čajovou slavnost. Zahájena byla neprodleně po příjezdu – čajem pytlíkovým, docela obyčejným černým. A k němu vysvětlení, že čaj pytlíkový není třeba považovat za něco méněcenného, že je roven čajům sypaným a některý je i lepší. Co tomu řeknou čajoznalci?
Proto také byl Ludvík Kundera svrchovaným básníkem a tvůrcem. Nejenže v sobě měl hravost a potřebu tvorby, zvídavost i zvědavost, ale že byl – ač postavy neodpovídající bojovníkům, mluvy spíše tiché, intelektuál vzhledem i projevem – opravdovým chlapem, který nepodléhal návodům, natož v přípravě čaje. Proto mohl také být a byl svrchovaným, svobodným nonkonformistou. Nikdy, co vím, nepřilezl k žádnému křížku, nikdy se neukláněl. Možná především pro tuto sílu se stalo kunštátské stavení s velkými dřevěnými vraty poutním místem.
Dozvídal jsem se to jakoby náhodou ještě dřív, než jsem se s Ludvíkem Kunderou poznal osobně. Nejzřetelněji od jeho přítele a stejně jako on milovníka Bertolta Brechta, od režiséra Petra Scherhaufera, který uvedl v Divadle na provázku inscenace Labyrint světa a lusthaus srdce a Chameleon aneb Josef Fouché. Pro neposlušnou brněnskou scénu Kundera stvořil podobenství, která vyvolávala onen vzácný pocit souznění, když se divadlo povede a vy si uvědomujete, že to, co slyšíte a vidíte, sdělují herci za vás. Scherhauferovy zmínky o Panu Ludvíkovi zněly laskavým, skoro zamilovaným respektem.
Zdenko Pavelka
Proslulé návštěvy v Kunštátu měly rituální (ovšemže nepovinné) zvyklosti a jednou z nich byla cesta k Halasovu hrobu. Žádné posvátné uctívání, jen příležitost k nadechnutí. Málo slov a hodně času na přemítání. Každý sám v sobě. Ještě pořád ranní slunce si tenkrát hrálo s rosou nebo snad s kapkami po nočním dešti a třpyt mezi náhrobními kameny spíš zval k vyprávění veselých historek než ke smutným úvahám. Ale před balvanem nad básníkovými ostatky jsme zůstali stát tiše a dost dlouho. Dokud ten malý velký muž skoro neslyšně nevydechl: „Jak ten je sral!“