Zaslouží si rozum, abychom ho bránili? Ohlédnutí Václava Bělohradského za papežem Benediktem XVI.

Koncem padesátých let vyhlašuje Jan XXIII. takzvaný druhý vatikánský koncil, jehož velkým tématem byla „historičnost“, situovanost každé víry, každého smyslu do vztahu mezi lidmi, do času jejich životů, do jejich omezené možnosti rozumět slovu evangelia.

Instituce odvolávající se na věčnost s pokorou přijala svou situovanost do dějin lidí, kněz se obrací k věřícím čelem, už neslouží mši obrácen zády, akceptuje historické omezení interpretace božího (jako každého jiného) slova.

Český kardinál Josef Beran velkolepě přispěl ke koncilu rozhodnou obranou svobody víry: „Co nevychází z přesvědčení, (…) je hříšné. (…) Kdo tedy hmotným nebo duševním nátlakem někoho nutí, aby jednal proti svému svědomí, uvádí ho ke hříchu proti Bohu. (…) Od chvíle, kdy byla v mé vlasti radikálně omezena svoboda svědomí, byl jsem svědkem těžkých pokušení (…) ke lži, k přetvářce a k jiným mravním neřestem, které snadno kazí lid, nemá-li pravou svobodu svědomí.“

Téma svobodné volby vyjádřil epochálně (ateistický i křesťanský) existencialismus: smysl volby je vždy dramaticky omezen, nikdo nemůže říct s jistotou, zda bojuje za Boha, nebo proti němu, zda je vrah, nebo hrdina.

Návrat křesťanství do historie byl velkou událostí šedesátých let, byl to otřes, který pak církev integrovala do svých dějin celá desetiletí, a jeho seismické roje byly ozdravující pro celý svět.

Následné překvapivé zvolení papeže z Polska, z prostoru „za oponou“, ostře nasvítilo absurdní uspořádání světa. Pontifikát Jana Pavla II. kroužil kolem hledání hlediska, které by groteskně vyprázdněný spor mezi kapitalismem a socialismem přesáhlo, a donutilo tak lidstvo vidět se jako dvě části jednoho celku. Co nesmíme obětovat rozdělenému světu? Co je nedělitelné jak v etice, tak ve víře? Byl to dramatický pontifikát, který skončil rozpadem bipolárního světa. Na otázku, jaký svět by měl přijít potom, jsme ale odpověď nenašli.

Joseph Ratzinger, papež Benedikt XVI., který zemřel poslední den loňského roku, se zapsal do dějin církve tím, že dobrovolně abdikoval. Což je věc nevídaná: před ním opustil papežský stolec naposledy ve 13. století svatý Celestýn, aby se stal prostým poustevníkem.

Největším a nejdramatičtějším tématem Ratzingerova pontifikátu byl pokus o dialog s osvícenstvím, jež mělo být v jeho pohledu spojencem církve v boji s největším nepřítelem: s „diktaturou“ relativismu, kterou vnesl do euroamerické kultury postmoderní obrat.

Mýlil se: postmoderní obrat není odvrácením se od pravdy, ale obratem k vědomí podmínek, za nichž aparáty produkující pravdy fungují. Postmoderní pravda je „pravdivá“ zkušenost, okamžik, kdy se rozplývá pýcha subjektivity, která by pomocí svých aparátů chtěla vládnout „bytí“.

Ve slavném, ale i kontroverzním projevu v bavorském Řezně Ratzinger prohlásil, že křesťanský Bůh není transcendentní vůči rozumu, ale naopak je jeho zárukou: zatímco – v Ratzingerově interpretaci – islám věří v Boha nespoutaného rozumem, transcendentního vůči rozumu.

Tato obrana rozumu je klíčem k jeho pontifikátu – osvícenství a křesťanství jsou spojenci v tom, že považují veřejný prostor za místo k hledání pravdy, ne k pěstování sémiotických hříček.

V dialogu s filosofem Habermasem našli společnou půdu: je možné spolupracovat s věřícími v Boha nebo ve vědeckou pravdu, oběma stranám jde o hodně; nelze však vést dialog s postmoderními ironiky, kteří neberou vážně pravdu, ale pouze podmínky její produkce a oběhu.

Po Ratzingerovi přišel papež František, papež antropocénu, obratu k vědomí odpovědnosti za náš společný pozemský domov. A tím je vymezeno i místo papeže Ratzingera v naší paměti: obrana rozumu proti relativismu nebyla řešením, ale součástí problému. Ta relativizace rozumu nebyla dílem nezodpovědných postmodernistů, ale důsledkem masové úzkosti z ničení Země, našeho jediného domova v kosmu. A ničí ji rozum ve službách neomezeného ekonomického růstu! Zaslouží si takový rozum, abychom ho bránili?