Hlavní obsah

Věšák na nesmysly. Eva Klíčová nad knihou Kosmonaut z Čech

Právo, Eva Klíčová, SALON

Literárním dílům se někdy vytýká, že jsou věšáky na ideje, což může být oprávněné, ale na druhou stranu je to pořád lepší možnost, než když je literatura věšákem na nesmysly. Právě z toho lze víc než podezírat román Jaroslava Kalfaře Kosmonaut z Čech (přeložila Veronika Volhejnová, Plus 2017).

Foto: Profimedia.cz

Jaroslav Kalfař na představení českého překladu své knihy v pražské galerii DOX

Článek

Takových ne moc povedených knih vyjdou každý rok stovky, přičemž se o nich většinou ani nepíšou recenze. Román Kosmonaut z Čech ale v The New York Times srovnávají se školou E. L. Doctorowa a britský The Guardian v něm vidí odkazy na Čapka, Hrabala, Škvoreckého i Kunderu, tedy na všechno naše nejfajnovější literární exportní zboží. Další recenze neopomenou ani Kafku, na iLiteratuře zase Pavel Mandys nachází souvislost s Rushdiem nebo Haškem i hlubokou stopu „amerického autorského přístupu“; Kalfařovo psaní prý působí „zdravě sebevědomě“, protože je proškolen v tvrdých kurzech tvůrčího psaní.

Zdá se, jako by autor, kterého v dětském věku matka vzala s sebou do USA, vskutku udělal do světa díru. Jenže pak se začtete a na mysl se vkrádají už jen údiv a jedovaté myšlenky. Jak je tohle vůbec možné? Že by od sebe recenzenti opisovali? Ale co ten první?

Kalfařova kniha se točí kolem mladého muže Jakuba Procházky, který je vybrán, aby letěl do vesmíru kamsi k Venuši zkoumat podivný oblak hvězdného prachu. V románu se píše rok 2018, často se ale vracíme do „temné“ minulosti: Hrdinův otec byl za socialismu v StB. Rodiče po revoluci zahynou po pádu lanovky v Alpách. Hrdina tedy vyrůstá u babičky a dědy na venkově. Náhle se zjeví otcem kdysi mučený disident (zde „revolucionář“), prarodiče velmi nepravděpodobně připraví o střechu nad hlavou, stejně nepravděpodobně pak žijí všichni v Praze a trpí chudobou (když umře dědeček, nemají peníze na urnu, tak jeho popel ukryjí do krabice od doutníků). Hrdina dál studuje a vydává se na vědeckou dráhu. Během těchto odboček do minulosti se ale stále řítíme vesmírem.

Směs vzpomínek na porevoluční rodinnou křivdu i zcela banální vztah s manželkou, které se hrdina postupně odcizuje, jsou popsány mimořádně chatrně. Různými klišé vyniká zvláště ona manželská love story („hlavu jsem jí chtěl zabořit do klína“) a její následný úpadek („ztratili jsme část sebe“).

Vesmír patří v literatuře k tradičním místům existenciální úzkosti a je tomu tak i zde. Jakub Procházka na palubě pochlastává a vede pseudofilosofické hovory s Hanušem (mimozemským pavoukem či přeludem) – to vše ale vždy polstruje popis všelijakých hrdinových střevních problémů a krmení se slaninou, sádlem, nutelou, prostě čímkoliv, co najdete v domku u prarodičů, doma nebo na kosmické lodi.

A protože žádná z linií románu nic moc neutáhne, musí se tu vršit další atraktivní nápady: hrdina dopluje k setkání s tajemnou hmotou, která agresivně rozpáře jeho raketu, je však zachráněn Rusy. Následuje svižný návrat domů – nejprve se posádka zřítí do Ruska, pak se rychle putuje do Česka, přichází karlovarská léčebná kúra a úplné odumření vztahu s manželkou. Senátor, který kosmický let inicioval, je náhle zatčen a ukáže se, že mstivý disident je jeho zlodějským kumpánem – oba jsou ve vazbě, ale zaplatí kauci, pak se schovávají, ovšem s naším hrdinou se disident setká přímo na Karlově náměstí, kde má oficiálně nezvěstný kosmonaut sochu, u níž školáci pějí smutnou píseň, že jednou budou jako on.

Ne, není to groteska, přestože počáteční popis kosmické výpravy může připomínat seriál Kosmo – na to je tu příliš patosu a prázdnoty. Nedá se tomu ale říkat ani sci-fi, jde spíš o takovou fantazii s raketou, kde se hloubá, tráví a trpí.

Román sestává ze základní slovní zásoby, syntakticky jej tvoří převážně jednoduché věty, nanejvýš nekomplikovaná souvětí. Pokud už se objeví metafora, přirovnání či závan poetičnosti, jsou tak podivně nepřiléhavé a krkolomné, že též působí tak trochu mimozemsky (rohožka připomíná „hranatou palačinku“, hrdina má „dásně, růžové jako čerstvě vymydlené batole“).

Autor nikde nejde do hloubky, nic se moc nepitvá, nerozebírá, nerozkresluje, přesto se čtenář nestačí divit mnoha lapsům, jež mohl nějaký ten drsný redaktor amerického stylu práce klidně vychytat (hrdina se například v drsném ruském mrazu rochní v bahně).

Zdaleka největší čtenářské utrpení ale mají šanci vzbudit pasáže, které se zabývají českou historií a jakýmsi „smyslem českých dějin“. Nastupuje zde směs ukňouraného nacionalismu 19. století a národního sebeklamu 20. století o tom, jak nám ubližují, ale teď konečně poletíme do toho vesmíru a všem ukážeme. Slovo národ (podobně jako slovo slanina) se v textu převrací na sto způsobů: stále se zde vzývá ten báječný národ Čechů za pomoci barvotiskových historických výjevů (kněžna Libuše, Jan Hus, Karel IV.), hlavní hrdina pořád něco musí dokazovat svému národu, stejně jako národ světu.

Historický kýč nabývá v knize nevšedních rozměrů: „Bylo ještě brzo odpoledne a já si přál, aby se do večera dav rozrostl do tisíců jako v dobách sametové revoluce, kdy byl náš národ tak živý, že se jeho křik rozléhal po celé zeměkouli, kdy se osvobodil od chamtivosti a zneužívání těch, kdo ztratili sami sebe.“ To si nikdo nevšiml, s jakým sebeklamem autor zachází?

Foto: Libor Galia

Eva Klíčová (1977) je literární kritička, redaktorka časopisu Host.

Jak chápat tak vlídné přijetí v zahraničí? Nejspíš je za ním fakt, že si tamní intelektuálové spojí české dějiny tak maximálně s dojemným příběhem Václava Havla a pádu železné opony. Bez ohledu na to, že byla realita o poznání pochmurnější – bolševiky jsme se stávali natolik ochotně, že vycházel na každou rodinu jeden, zato disidentů se nedostávalo. Ale to přeci do pohádky pro západní svět nepatří, je to moc komplikované.

Nejinak ploše jsou líčeny veškeré reálie – třeba naprostá uniformní vágnost autorova líčení Plzně se může směle měřit s vlezlým stylem bedekrů: „Plzeň je barvité město s nádhernou starosvětskou architekturou, ale kulturou a historií, která v jejích ulicích pulzuje, se příliš nechlubí. V mnoha ohledech konkuruje Praze, a něco takového žádný Čech neřekne jen tak.“

Kalfař zkrátka píše o současných českých reáliích se stejným obeznámením jako o vesmíru, pavoukovi, socialismu i Husovi: tedy s minimálním.

Těmito jednoduchými mýty a legendami si pak západní čtenář může potvrdit některé z mála stereotypů, které si ve spojení s námi vybaví. Navíc tomu všemu nechybí ta už trochu retro exotika a vzpomínky na svět padající železné opony. No a když se řekne Česko, kdo by nakonec nevzpomněl i Čapka nebo Hrabala… Co s tím ale český čtenář? Musí být u toho, když hrdinové obracejí oči v sloup nad „romantickou sentimentalitou“ Máchy?

Kosmonaut z Čech je jakási kvazi literatura, písmenková polívka, tři sta stran banalit v global basic stylu. Největší literární událostí je tak ta záhada, jaké všechny asociace kniha vyvolala.

Jaroslav Kalfař

Jaroslav Kalfař Kosmonaut z Čech

Plus

Foto: archív nakladatelství Plus

Jaroslav Kalfař: Kosmonaut z Čech

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám