Třídní rozdíly, hlupáčku. Táňa Zabloudilová nad minisérií Bílý lotos

Její humor vyplývá z nerovnosti hostů luxusního havajského letoviska a jeho zaměstnanců a z mocenských her mezi nimi. Jako by autor parafrázoval staré americké volební heslo: „Je to o třídních rozdílech, hlupáčku.“

Minisérie stvrzuje, že současná představa amerických producentů o ambiciózním seriálu obsahuje přinejmenším satirické prvky, pokud nejde přímo o satiru na svět bohatých a privilegovaných. Může za to právě Boj o moc Jesseho Armstronga ze zákulisí rodiny mediálního magnáta. Armstrongův styl rychlých dialogických výměn mezi postavami, které by klidně nechaly zbytek světa shořet, pokud by měly kde hrát golf, se nedá napodobit. Jeho seriál ale společně se Sedmilhářkami přiměl producenty alespoň chvíli pást po něčem trochu podobném. A sáhnout po Mikeu Whiteovi byl od HBO skvělý tah – zkušený autor je tématem privilegií fascinovaný dlouhé roky a z korporátních zaměstnanců uhranutých self-help ezoterikou si dělal legraci už v seriálu Mé nové já.

Seriálová nabídka se k satirám posunula od dramatických příběhů bezskrupulózních antihrdinů (Frank Underwood v Domku z karet, Walter White v Perníkovém tátovi), kterým se občas vyčítá, že připravily půdu asociálním individualistům jako Donald Trump nebo třeba Andrej Babiš. Lehký satirický tón dnes vyvažuje i závažnost seriálů o traumatizovaných ženách (Ostré předměty, Můžu tě zničit) či teenagerech (Euforie), jejichž popularita se zdá po mnoha titulech o násilí páchaném všehoschopnými muži logická.

„Může se nám ale něco takového ještě líbit?“ zvolal jeden z publicistů webu Collider v podcastu o místy až teatrálně dekadentní Euforii. Narážel na to, že některé dnešní seriály přinášejí ve snaze o společenskou kritiku a informovanost o dost jiný druh požitku než ty starší, například bezstarostní Přátelé.

Empatická satira Mikea Whitea, který má na rozdíl od Armstronga pro své postavy pochopení, se nám může líbit z mnoha důvodů. Třeba proto, že vypráví o příčinách ignorance privilegovaných vůči problémům světa. Všímá si defenzivních mechanismů postav i jejich uzavřenosti ve vlastních dilematech, bolístkách a nejistotách. Humor nejčastěji těží z neadekvátnosti jejich chování. Na planetě, která se žene vstříc kolapsu, nemůže krize středního věku nebo ujasňování si identity v havajském resortu vyznít jinak než směšně.

„Celý život se mě lidi jako on snaží dostat!“ stěžuje si manželce hotelový host, kterého recepční ubytoval ve špatném pokoji.

Část publika může Whiteův přístup odsoudit jako snahu bohaté omluvit tím, že jsou stejní jako my ostatní. Pro jiné může ale totéž vyznít jako povedený pokus populární kultury pracovat s dnešní extrémní uzavřeností jednotlivých sociálních světů.