Článek
Nejprve vyšla doku-komedie Jak na... s Johnem Wilsonem, která mi připomněla, jak vzrušující je, když někdo přijde s něčím úplně novým. Filmař John Wilson, kterého donedávna nikdo neznal, chodí po newyorských ulicích a komentuje svět. Alespoň to tak na první pohled vypadá. Brzy zjišťujeme, že jde o výsledek detailní volby záběrů pořízených během několika let.
Ženu, která na veřejném prostranství bere do ruky holuba a odnáší si ho pryč v nákupní tašce, střídá muž s čivavou na hlavě nebo Kyle MacLachlan, herec známý z Městečka Twin Peaks, který se neúspěšně pokouší dostat do metra.
Táňa Zabloudilová (1985) je kulturní publicistka.
Wilson tyto obrazy propojuje komentáři na nejrůznější témata. První díl je o tom, jak vést zdvořilostní konverzaci, ve druhém přemítá, proč je v New Yorku tolik lešení. Současně se však v první části autor vyrovnává s rozchodem a ve druhé potěžkává téma dočasnosti, stálosti a spokojenosti. Do části poslední pak vpadne covid...
Předstírejme, že je to v pořádku je o něco tradičnější podívaná. Pozornost jí zajišťuje jméno režiséra Martina Scorseseho. Ten se zde po deseti letech vrací ke kamarádce Fran Lebowitzové, newyorské esejistce a komičce. Rozšafná sedmdesátnice komentuje především proměny města. Vzpomíná na sedmdesátá léta, kdy bylo létání jen pro bohaté, a tak vám na palubě automaticky nabídli humra. New York byl ve stejné době nebezpečným městem, kde Fran rozbili okno u auta jen kvůli krádeži krabičky cigaret.
Ze seriálu Předstírejme, že je to v pořádku
Zatímco sledovat Wilsona je jako pohlazení od empatického outsidera, které nabízí dosud neviděný způsob, jak zaznamenávat svět, oldschoolový styl Lebowitzové mě trochu zneklidňoval. Musí to být generační věc. Její humor vystavěný na paradoxech („nesnáším peníze, ale miluju věci“), odkazující snad až k Oscaru Wildovi, už se mnou nerezonuje. Především mě ale dráždí její nonšalance, s níž glosuje vývoj města z pozice někoho, pro koho v mládí americký sen zafungoval a kdo dnes patří k elitě své metropole.
Jí popisované proměny pak nejsou ničím jiným než vizualizací přibývání peněz, které však, jak Lebowitzová správně glosuje, chodí ke stále stejné úzké elitě spíše než na účty komiček a kameramanů (natož taxikářů a uklízeček). A tak mají dnešní mladí podstatně horší možnosti, jak se ve městě, kde dáte půl výplaty za pokoj, uchytit. Lebowitzové potěšení z observace je proto pro ně trochu složité sdílet.
