Hlavní obsah

Tam, kde ubývá státu. Vratislav Dostál a jeho jízda „druhým Českem“

18. 11. 2021, 8:00
Právo, Štěpán Kučera, SALON

„Vláda by si měla detailně zmapovat situaci a udělat maximum pro to, aby lidé z periferie a šedé zóny měli motivaci být zase součástí systému. Nástroje existují. A dít by se tak mělo bez toho, aby je lidé z centra poučovali, co si mají myslet a jak mají žít,“ říká novinář Vratislav Dostál, který podnikl „reportážní road trip“ po českém a moravském venkově a zaznamenal ho v knize Česká jízda (Info.cz 2021).

Foto: Info.cz

Vratislav Dostál: Česká jízda

Článek

Podle čeho jste si vybral devět obcí zachycených v knize? Při pohledu na mapu se zdá, že jste se soustředil hlavně na pohraniční oblasti…

Původní plán byl navštívit třináct obcí: co kraj to obec. Původně jsme si taky mysleli, že je budu navštěvovat takzvaně na blind, bez toho, že bych s někým něco předem domlouval. Představa byla, že prostě někam přijedu, strávím tam několik dní, budu chodit do hospody a mluvit s lidmi. A celé to pak zachytím v reportáži.

Z obou věcí jsme ale museli ustoupit. Nebylo by to efektivní. Pokud jde o počet obcí, časem se ukázalo, že se navzdory mnoha rozdílům problémy reprodukují. Skoro všechny čelí stárnutí obyvatel, mizí z jejich dosahu veřejné služby, většina lidí musí dojíždět za prací, děti do škol i kroužků. Mnohde už nemají ani ty hospody.

Vychází nový Salon: K nové knize Václava Bělohradského Čas pléthokracie

SALON

Takže jsem se nakonec musel spolehnout na síť přátel a známých, kteří mi pomohli jednotlivé výpravy na venkov zorganizovat. Vždy jsem kontaktoval někoho z místních, ideálně přímo starostu, s tím, že bych se k nim rád vypravil a popsal, jak se tam lidem žije. Reakce byly různé, někde vstřícné, jinde to odmítli hned, anebo postupem času. Všem jsem musel zdůrazňovat, že je nemíním skandalizovat, že mi jde o co nejvěrnější otisk života na venkově.

V každé obci jsem mluvil minimálně se třemi respondenty: se starostou, s živnostníkem, typicky provozovatelem hospody nebo obchodu, a pak s nějakým starousedlíkem, který dokázal srovnat život v obci napříč politickými režimy.

Takže abych odpověděl: byť jsem měl v plánu do obcí situovaných v bývalých Sudetech zavítat, jejich finální výčet je souhra okolností i výsledek improvizace.

Jaká byla vaše hlavní motivace k reportážím České jízdy?

Chtěl jsem čtenáře nechat nahlédnout do každodennosti lidí, kteří volili Andreje Babiše a Miloše Zemana. A chtěl jsem ukázat, že k tomu mají legitimní důvody. Polistopadový režim na ně jaksi pozapomněl a oni se museli ve svých životech zařídit bez toho, aby se spoléhali na instituce státu.

Foto: Info.cz

Vratislav Dostál

Představitelé obcí zároveň vědí, že musejí pokud možno udržet aspoň něco z toho, na co tam byli lidé zvyklí před rokem 1989. Měli tehdy k dispozici nejen obchod a jednu dvě hospody, ale i poštu, praktického a dětského doktora, zubaře, lékárnu, někde dokonce gynekologa, řeznictví, domácí potřeby či drogerii. Jezdil k nim pravidelně autobus, měli tam sokolovnu, koupaliště nebo kulturák. Tohle všechno už na mnoha místech není, anebo to chátrá.

Byl jsem i v místě, kde to mají do nemocnice hodinu a půl. Tam prostě infarkt dostat nechcete. Anebo v obci, kde se narodí jedno dvě děti za rok. Ani vítání občánků už nedělají, dětí do osmnácti let mají asi třicet. Z toho si rychle dopočítáte, jaká tam bude s ohledem na demografickou křivku docela brzo poptávka po pečovatelských službách.

Fejeton Aleny Zemančíkové: Revizní zpráva z pohraničí

SALON

Vlastně se těm lidem ani nejde divit, když říkají, že se jim za Husáka žilo lépe. A jedním z důsledků je pak postupná rezignace na politiku. Přičemž to vnitřně neprožívají tak, že to byli oni, kdo začal na celkové poměry kašlat. Mají to obráceně: to stát začal jako první kašlat na ně. Dvacet let to trpělivě zkoušeli s ODS, ČSSD, lidovci, Unií svobody či s TOP 09. Po jisté době se ale ti, kteří na politiku nerezignovali úplně, poohlédli jinde – a začali volit protestně. Odtud nástup nových stran po roce 2010.

Od České jízdy jsem čekal hlavně smutný obraz venkova, ale po přečtení knížky se mi zdá, že přes řadu zachycených problémů, hlavně v oblasti „ubývání státu“, je tu i řada důvodů k naději. Někde mají téměř nulovou nezaměstnanost, jinde bohatnou z turismu, někde zase kvete společenský život…

To je právě ono: navzdory rozličným problémům tam lidé svou každodennost neprožívají nijak ponuře nebo depresivně. Většinou se prostě v rámci možností zařídili tak, aby obstáli a uživili sebe i své rodiny. Já sám navíc z malého města pocházím, na venkově se vyskytuju pravidelně, věděl jsem zhruba, do čeho jdu a co mě čeká.

Pokud jde o místní spolkový život, téměř všude ho ještě dnes organizují dobrovolní hasiči. Maminky zase dělají akce pro své potomky. Ale třeba fotbalových oddílů pomalu ubývá, není dost dětí. Pak jsou obce, v nichž se o kulturní provoz starají obecní úřady, typicky Přívrat, kde mají akci každý víkend. Možná i častěji.

Radost z krásných věcí. O architektonické proměně českého venkova

SALON

Všude se snaží problémy nějak řešit. Vědí třeba, že jim odcházejí mladí, hledají proto, jak tomu zabránit. Například zasíťovávají na vlastní náklady stavební pozemky a nabízejí je mladým lidem k odkoupení za zvýhodněné ceny. Jinde budují dětská hřiště, snaží se udržet školu. Jinde zas obec provozuje hospodu. Starosta totiž ví, že jde o poslední místo, kde se lidé mohou potkat: „Dokud tady já budu, bude tady i ta hospoda.“

Dále jsou obce, kde nemají problém s tím, že by to tam „nežilo“, vadí jim naopak až brutální rozmach nehotelového turismu. Chalupy, v nichž dřív bydleli starousedlíci, nyní skupují lidé na byznys. Typicky v Horním Maršově nebo v Loučné nad Desnou. A pokud se tam dnes ukáže nějaký investor, starosta mu rovnou říká, že ho tam nechce, že mu jde o komunitu lidí, kteří v obci žijí trvale.

Je to různé, nikde jsem se ale nesetkal s tím, že by si lidé nějak extra naříkali.

Do jaké míry si tedy místní komunity můžou pomoct samy a do jaké míry potřebují pomoc od státu?

Asi není jedna univerzální cesta. Jinou strategii musejí volit v odlehlých místech bez možnosti turistického rozvoje, jinak lze situaci čelit na jižní Moravě poblíž rakouských hranic. Jinak kdesi ve vnitrozemí a zcela jinak v bývalých Sudetech. Hodně důležitá je rovněž vzdálenost od většího města. Moje zkušenost nicméně je, že pokud k tomu existují podmínky, místní si dokážou dost dobře pomoct sami. Jak píšu v knížce, v některých obcích funguje občanská společnost doslova příkladně.

Foto: Info.cz

Vratislav Dostál: Česká jízda

Na druhou stranu jsou obce, které jsou strukturálně v mnohem složitější výchozí pozici než jiné. A tam by si to nejspíš zasloužilo nějakou koordinovanou a dlouhodobou intervenci. Ale nemusí to jít hned od vlády, pomáhat by měly třeba krajské samosprávy.

A pokud jde o některé služby, ukazuje se, že jednou z možností je i společný postup sousedních obcí. Třeba ve Starých Hamrech mají dodnes praktického lékaře taky díky tomu, že mu poskytují finanční úlevy a kompenzace ve spolupráci se sousední obcí Bílá.

Jaké kroky byste doporučil nastupující české vládě, aby se život v malých obcích zlepšil?

Vláda by si měla detailně zmapovat situaci a udělat maximum pro to, aby lidé z periferie a šedé zóny měli motivaci být zase součástí systému. Nástroje existují. A dít by se tak mělo bez toho, aby je lidé z centra poučovali, co si mají myslet a jak mají žít.

Foto: Milan Malíček, Právo

Daniel Prokop

Klíčem bude nejspíš budoucnost našeho školství, jak o tom píše v doslovu České jízdy sociolog Daniel Prokop. Zmiňuje taky daňové optimalizace, zrušení nelegálních exekucí či podporu infrastruktury. Bez aktivní politiky v odlehlých regionech to v žádném případě nepůjde. Stačí se podívat, kolik lidí ve sněmovních volbách volilo hnutí ANO, SPD, ČSSD, Přísahu a komunisty. Bylo jich víc než voličů obou předvolebních koalic, které teď skládají vládu.

A jak reálné je ono vracení veřejných služeb? Daniel Prokop v doslovu taky píše, že v Česku je v přepočtu na obyvatele nejvíc obcí v Evropě – zajistit všem patřičné služby bez nutnosti dojíždění bude asi náročné…

I já jsem se setkal s názory, že jsou některé trendy nevratné a že se s tím nedá nic dělat. Na jednu stranu lze této skepsi rozumět, zároveň se mi ale zdá dost elitářská.

Daniel Prokop: Nová třídní struktura české společnosti. Jak si žijí Češi a Češky třicet let po sametové revoluci

SALON

Uvedu příklad: všichni si platíme ze zákona zdravotní a sociální pojištění. Jak lze potom obhájit, že v naší zemi existují místa, kde se do nemocnice nedostanete dříve než za hodinu a půl?

Další věc: spočítat si, kolik budeme za deset nebo dvacet let potřebovat domovů důchodců a různých pečovatelských služeb, přece není nic složitého. A lze taky spočítat, kolik jich budeme potřebovat v centru a kolik na periferii. Už teď víme, kolik tam bude asi tak muset být zaměstnanců. Je to hodně náročná a záslužná práce. A nikdo přece nemůže říct, že by si penzisté z venkova zasloužili horší sociální péči než ti z města. To přece nejde ničím obhájit.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků