O zostuzování chudých lidí. Irena Reifová zkoumá Výměnu manželek a další české reality show

Asi před pěti lety jsem byla na vědecké konferenci, kde měla kolegyně ze Švédska příspěvek nazvaný Zostuzování obyčejných lidí. Já čtu dlouhá léta – místo bulváru – jedno internetové diskusní fórum, kde se schází hodně žen, a najednou jsem si uvědomila, že tam některé uživatelky přesně takové zostuzování provozují, a to rituálně. Své sebevědomí odvozují od toho, že pronásledují jiné uživatelky za to, že jejich životní styl není jak z lifestylových časopisů.

V odborné literatuře jsem se následně mimo jiné dočetla, že prostorem, kde se stigmatizace lidí s nízkým ekonomickým statusem odehrává, je často právě reality TV a na ni navázané konverzační platformy, třeba fanouškovské stránky na sociálních sítích. Rozhodla jsem se, že to s kolegy zkusíme prozkoumat v českém kontextu.

Ukázalo se, že diváci a divačky replikují zostuzující logiku, která je v pořadech přítomná. Nemůžeme mluvit o tom, že by je reality TV nějak ovlivňovala, že by jim vymývala mozky. To by bylo přehnané. Ale je tam shoda, jak ty pořady a jejich diváci přistupují k lidem z nižších sociálních vrstev.

Rozhovorů s produkčními týmy máme zatím málo, zkomplikoval nám je koronavirus. Ale z toho, co jsme stihli nasbírat, se zdá, že je u nich na prvním místě něco, co nazývají „příběh“. A ukazuje se, že takový „příběh“ často stojí na konfliktu mezi někým, kdo je na tom společensky lépe, a někým, kdo je na tom hůře. Nelze tedy říct, že cílem tvůrců je zostuzovat chudé, pohrdat jimi, ale z nějakého důvodu právě tyhle scény považují za nosnou složku „příběhu“.

Pokud se zaměříme na zvolenou filmovou řeč, jako klíčová se ukazuje práce kamery, především velký detail coby nástroj inspekční, skandalizující optiky. Často sledujeme dlouhé série střihů, které mají velmi zblízka poukázat na to, jak je sledovaná domácnost zanedbaná: od nevyčištěného kočičího záchodu po špinavé ubrusy, přičemž následuje široký záběr, který tu „hrůzu“ odhalí vcelku.

Jiným způsobem zostuzování jsou promluvy účastníků na obrazovce. Socioložka Stephanie Lawlerová říká, že výpovědi o chudých v médiích i ve společnosti obecně mají zpravidla formu „příběhů o nedostatku“. Ale ne příběhů soucitných, že bychom s chudými cítili, že jim něco schází. Mnohem častěji jim nedostatek nějaké vlastnosti nebo atributu vyčítáme. Pohoršujeme se, že nemají kartáček na zuby. Že jim chybí odpovědnost, pracovitost, smysl pro morálku.

A přesně takové výpovědi jsme opakovaně nacházeli u účastníků českých reality show, když se měli na obrazovce vyjadřovat k někomu z nižší společenské třídy. A úplně stejně se potom o chudých vyjadřovali také námi zkoumaní diváci a divačky.

V našem výzkumném vzorku byli zastoupeni jednak lidé z okruhu specifických subkultur, které sledují reality TV hromadně a cynicky coby zábavný „bizár“. V našem případě, a asi ne náhodou, šlo o lidi z Prahy. A je zajímavé, že byť se na Výměnu manželek dívají s jistým odstupem, v zostuzování chudých se od ostatních příliš nelišili. Větší část našeho vzorku pak ale tvořili členové facebookové skupiny fanoušků pořadu.

Bohužel jsme nezvládli uplatnit složitější sociodemografická kritéria. Byli jsme rádi za každého, kdo nás neodmítl. Výsledný vzorek patnácti zkoumaných se tak nakonec skládal hlavně z divaček, spíše mladších, do pětatřiceti let, ale z různých koutů republiky a různých společenských tříd. Účastníkům výzkumu jsme pustili delší ukázky z Výměny manželek a poté si o nich s každým dvě hodiny povídali.

Anglosaských studií o přístupu diváků k reality TV, o emocích, s nimiž se na tyto pořady dívají, byla v posledních patnácti letech napsána spousta. A opakovaně se v nich používá německý pojem Schadenfreude, do češtiny překládaný jako škodolibost či zlomyslnost. A i v našem vzorku byl tento jev masivně zastoupený. Konkrétně v podobě konstatování: „Na Výměnu manželek se dívám hlavně proto, abych se ujistila, že na tom sama nejsem zase tak špatně. Že existují lidi, co jsou na tom hůř.“

Přičemž zajímavé je, co se myslí tím „na tom“. Diváci neodkazovali ani tak k tomu, jak „na tom“ jsou účinkující Výměny manželek finančně, zajímal je životní styl, přístup k životu. Nejvíc odsuzovali, když to někdo takzvaně „vzdal“, když neprokázal dost vůle a aktivity, aby svou situaci „zvládl“. Tohle bylo u diváků patrné bez ohledu na třídu, z jaké pocházeli.

Základní emocí zde pak nebylo potěšení, že je někdo v horší situaci než já, v tomhle jsou ty pojmy škodolibost a zlomyslnost zavádějící. Byla to úleva. Úleva, že na tom sám nejsem tak špatně. Jako bychom žili v nějakém typu úzkosti, ve stresu, že náš výkon není dost dobrý, že nevedeme dost naleštěný život, a potřebovali se ujišťovat, že to sami „zvládáme“.

Jestli, tak naopak v pozitivních emocích, kde byl vidět rozdíl mezi lítostí a soucitem. Lítost je soucit bez empatie. A lítost projevovali spíše lidé z vyšších společenských tříd, a to ještě podmíněně: jen vůči těm, kteří si v jejich očích své nuzné postavení nezasloužili, typicky vůči dětem. Naopak soucit uplatňovali lidé nižších tříd, a to nepodmíněně.

Hlavní linkou v anglosaském bádání je, že onen stres, který diváci reality TV zažívají, vzniká pod tlakem určitého typu nároku na to, jak mají žít, jehož zdrojem je neoliberální atmosféra ve společnosti.

Coby ekonomická doktrína je neoliberalismus dnes už oslabený. I u nás utrpěl od své zlaté éry v devadesátých letech spoustu delegitimizací, nemluvě o globální finanční krizi v celosvětovém kontextu. Jenže se ukazuje, že vidět neoliberalismus jen jako ekonomickou politiku je přílišná redukce. Ve skutečnosti je to politika toho, co znamená být správným člověkem, jak správně žít. Ani úplným vytlačením neoliberálních prvků z ekonomického modelu se neoliberalismu nezbavíme, protože liberální definici člověka a lidství, jejímž základem je individuální odpovědnost, už jsme přijali za svou i mimo hranice ekonomického pole, vnímáme ji jako přirozenou.

Zostuzování lidí, kterým se nedaří, není samozřejmě jen neoliberální pozice. Najdeme ho v mnoha dějinných etapách. Někdo to vztahuje k obratu ve filosofii navázanému na Reného Descarta a jeho rozlišení mezi racionálním a iracionálním – mezi duší a tělem. Chudí lidé se najednou ocitli na pólu toho iracionálního, špinavého, nelidského. I kapitalismus jako takový po vzoru protestantské etiky, jak píše Max Weber, apeluje na sebedisciplínu, uskromnění se, plánování sebe sama. Vázat tedy zostuzování chudých, těch, kteří tohle všechno „nezvládli“, pouze na neoliberalismus nejde, byť ten má rozhodně velmi posilující roli.

Neoliberální apely jsou u nás silnější. Asi i proto, že jsme na rozdíl od západních zemí nikdy nezažili legitimní model sociálního státu, welfare state. Nemáme jinou zkušenost než komunistickou diktaturu a pak různé verze liberalismu. A těm se často dává absolutní smysl a legitimita právě kontrastem s minulostí před rokem 1989. Máme tak silný pocit, že by člověk měl všechno zvládnout sám. Což podle mě stojí i za nároky, jež diváci kladou na ty neúspěšné, které jim reality TV předhazuje. Často je dokonce chudá domácnost brána jako ta, která se dostatečně „nedistancovala“ od minulého režimu.

Připravujeme teď knížku na tohle téma s texty různých zahraničních autorů. A je zajímavé, že třeba belgická televize ono zostuzování chudých v reality show vůbec neprovozuje. Belgičané chápou, že je rozdíl, když ve velkém detailu zaberete tvář staré ženy, která je rozrytá vráskami a těžkým životem, a když takto významně zvýrazníte paní s umělými nehty s oprýskaným lakem, co v jedné ruce drží cigaretu a v druhé umělohmotný kelímek s kafem. Chudobu berou jako něco, co má své společenské příčiny, ne nutně jako individuální selhání.

V Česku naopak vidíme – až na naprosté výjimky, jako byl otec samoživitel starající se o postiženého syna v Krotitelích dluhů – chudobu jako něco, co si lidé způsobili sami, co je jen a jen jejich chyba, co má být předmětem morálního opovržení. Sociální struktury, které za chudobou stojí, nevnímáme.

Ano, potenciál sociologického vhledu tam určitě je, byť ho tuzemské televize už moc nepodporují. Zároveň bych řekla, že navzdory tomu, že například zobrazování dětí z chudých rodin bývá v reality show obvykle neetické, možná není úplně špatně, když lidé v televizi spatří různé typy deprivací, ve kterých u nás děti vyrůstají. Hlavně divačky v takových případech směřují svůj hněv bezvýhradně na jejich matky, ale třeba je tam potenciál udělat z chudoby společenskou otázku, která má nějaké politické řešení. Třeba z toho lze nějak vymazat ten moralistní, individuální rozměr.

Právě kvůli možnosti, že k takové změně dojde, asi není dobré tento typ vhledu do chudých domácností – byť je v mnoha směrech toxický – nějak zásadně omezovat.